Když jsem se nazítří vypravovala do práce, uvědomila jsem si, že si musím dát od upírů na chvíli pauzu. Včetně Billa.

Chtěla jsem si připomenout, že jsem člověk.

Musela jsem si však připustit, že trochu jiný člověk.

Nešlo o nic velkého. Když jsem se poprvé napila Billovy krve, tehdy večer, kdy mě málem zabili Rattrayovi, připadala jsem si zdravá, v lepší formě, silnější. Ale ne odlišná. Možná i trochu víc – no, sexy.

Co jsem se napila podruhé, cítila jsem se opět silnější, statečnější a sebevědomější. Začala jsem vnímat svůj přitažlivý vzhled i jeho moc. Dokonce i svoje „postižení“ jsem zvládala s mnohem větší sebejistotou a zdatností.

Krve Dlouhého stína jsem se napila jen náhodou. Když jsem se následující ráno podívala do zrcadla, zjistila jsem, že mám mnohem bělejší a ostřejší zuby, světlejší a bohatší vlasy a také jasnější oči. Vypadala jsem jako holka z plakátu na správnou hygienu, nebo na zdravou stravu, třeba mléko nebo vitaminy. Neurvalý kousanec na mé paži (vůbec poslední kousance Dlouhého stínu, jak jsem si uvědomila) se mi ještě úplně nezahojil, ale vypadal už mnohem lépe.

Pak se mi vysypaly věci z kabelky. Posbírala jsem je, ale pár drobných se mi zakutálelo pod pohovku. Jednou rukou jsem jeden její konec zvedla a druhou sebrala mince.

Páni!

Napřímila jsem se a zhluboka se nadechla. Ještě že mě nezraňovaly sluneční paprsky a nechtěla jsem pokousat každého, kdo mi přišel do cesty! Místo rajčatové omáčky jsem si dala k snídani toast a chutnal mi. Nestával se ze mě upír. Že by jen lepší člověk?

Všechno bylo jednodušší, když jsem s nikým nechodila.

Když jsem přišla do baru, všechno kromě plátků citronu a limetky už bylo připravené. Ovoce se podávalo k míchaným nápojům i k čaji. Došla jsem si pro prkénko a ostrý nůž. Lafayette, který si právě uvazoval zástěru, se na mě zadíval, jak vytahuju z lednice citrony. „Ty sis zesvětlila vlasy, Sookie?“

Zavrtěla jsem hlavou. Pod zástěrou se Lafayette podobal barevnému ohňostroji. Na sobě měl červenofialové přiléhavé tričko s ramínky, tmavě purpurové džíny a červené sandály a oči si zvýraznil nějakým malinově červeným očním stínem.

„Určitě jsou světlejší,“ poznamenal pochybovačně a zvedl své pečlivě vytrhané obočí.

„Byla jsem jenom hodně na sluníčku,“ ujistila jsem ho. Dawn s Lafayettem nikdy nevycházela, ale netušila jsem, jestli kvůli tomu, že je černoch, anebo gay… Možná obojí. Arlene a Charlsie ho respektovaly, ale příliš přátelsky se k němu nechovaly. Já ho ale měla odjakživa ráda, protože zápasil se svým nelehkých životem srdnatě a s noblesou.

Sklopila jsem oči k prkénku. Všechny citrony byly nakrájené na měsíčky a limetky na plátky. V ruce jsem držela nůž, celý vlhký od ovocné šťávy. Vůbec jsem si nepamatovala, že bych něco krájela. Zvládla jsem to za několik vteřin. Zavřela jsem oči. Proboha!

Když jsem je otevřela, všimla jsem si, že Lafayette těká pohledem ze mě na prkénko a zase nazpátek.

„Poslyš, děvče, řekni mi, že to není pravda! Že jsem to ve skutečnosti neviděl, že se mi to jenom zdálo!“ vydechl.

„Nic jsi neviděl,“ odpověděla jsem. Překvapilo mě, jak chladně a klidně jsem to vyslovila. „Omluv mě, musím to uklidit.“ Naskládala jsem ovoce do odděleného boxu v lednici za barovým pultem, do které Sam ukládal pivo. Jakmile jsem zavřela dvířka, zjistila jsem, že stojí vedle mě, ruce založené na hrudi. Moc šťastně se netvářil.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Přeletěl mě svýma modrýma očima od hlavy až k patě. „Ty sis něco udělala s vlasy?“ doplnil nejistě.

Zasmála jsem se a uvědomila si, že moje ochranná hradba je zase na svém místě a že mě to ani nijak nebolelo. „Byla jsem hodně na sluníčku,“ odpověděla jsem.

„Co to máš s rukou?“

Sklopila jsem oči k předloktí. Kousanec jsem si doma ovázala.

„Kousl mě pes.“

„Měl očkování?“

„Jistě.“

Podívala jsem se na Sama a připadalo mi, že mu v jeho pevných zlatorudých vlnitých vlastech praská statická elektřina. Zdálo se mi, že slyším, jak mu tluče srdce. Cítila jsem jeho nejistotu a touhu, která ho spalovala. Moje tělo na to okamžitě zareagovalo. Zahleděla jsem se na Samovy úzké rty a nasála vůni jeho vody po holení. Přistoupil ke mně o několik centimetrů blíž. Věděla jsem, že mu tuhne penis.

Vyrušila nás Charlsie Tootenová, která vešla hlavním vchodem do baru a zabouchla za sebou dveře. Oba jsme o krok couvli. Díky Bohu, že se Charlsie tak nečekaně zjevila! pomyslela jsem si. Byla to boubelatá, hloupoučká, přívětivá a pracovitá ženuška, zkrátka dokonalá zaměstnankyně. Její muž Ralph pracoval v drůbežárně a měli spolu dvě dcery – jedna už byla vdaná a druhá studovala třetím rokem střední školu. Charlsie práci v baru zbožňovala, protože se díky ní dostala ven mezi lidi, a zároveň měla přirozené vlohy pro jednání s neodbytnými opilci, které se jí dařilo vyprovázet z baru bez jediné rány pěstí.

„Ahoj, vy dva!“ pozdravila nás rozjařeně. Tmavohnědé vlasy (značky L’Oreal, jak mi řekl Lafayette) měla vzadu sepnuté a spadaly jí na ramena v bohatých loknách. Na sobě měla halenku bez jediné skvrnky a kapsy krátkých kalhot se jí mohutně vzdouvaly, protože si do nich ukládala všechny nezbytné potřeby. Na nohou měla jednoduché černé punčocháče a tenisky značky Kde, a na rukou umělé vínové nehty.

„Moje holčička je v tom. Klidně mi říkejte babi!“ zavolala na nás, štěstím celá bez sebe. Objala jsem ji, jak se ode mě čekalo, a Sam ji poplácal po rameni. Oba jsme ji rádi viděli.

„Kdy má přijít na svět?“ zeptala jsem se a Charlsie se rozpovídala. Dalších pět minut jsem nemusela promluvit ani slovo. Potom vešla dovnitř Arlene. Na krku se jí vyjímaly špatně zamaskované cucfleky. Během celé doby jsme o sebe se Samem zavadili očima jenom jednou, ale oba jsme hned odvrátili pohled stranou.

Kolem poledne se dovnitř nahrnuli zákazníci a oba jsme na celou prchavou příhodu zapomněli. Během oběda pil jen málokdo, a pokud ano, pak si dal jen pivo nebo sklenku vína. Většina lidí si objednávala jenom ledový čaj nebo vodu. Tou dobou se naši zákazníci rekrutovali hlavně z lidí, kteří pracovali poblíž a do baru chodili během polední přestávky v zaměstnání. Další skupinu tvořili štamgasti, kteří sem chodili i v jinou denní dobu, a poslední místní alkoholici, pro něž bylo polední pivo už třetím nebo čtvrtým alkoholickým nápojem od rána. Začala jsem si zapisovat objednávky a vzpomněla jsem si na Jasonovu prosbu.

Celý den jsem pak poslouchala myšlenky barových hostů a úplně mě to vyčerpalo. Nikdy jsem to takhle dlouho nedělala, nikdy jsem nevyšla ze své ochranné hradby na tolik hodin. Možná mi to už nepřipadalo tak trýznivé, možná jsem si už nedělala tak těžkou hlavu z věcí, které jsem zaslechla. Šerif Bud Dearborn seděl u jednoho stolu se starostou Sterlingem Norrisem, který se přátelil také s mojí babičkou. Když jsem procházela kolem něj, vstal, poplácal mě po rameni a já si uvědomila, že ho vidím poprvé od pohřbu.

„Jak se máte, Sookie?“ zeptal se soucitně. Ani on sám nevypadal příliš šťastně.

„Skvěle, pane Norrisi. A vy?“

„Jsem už starý, Sookie,“ odpověděl a nejistě se usmál. „Ty vraždy mě úplně ničí. Od té doby, co Darryl Mayhewová zastřelila Sue Mathesovou, v Bon Temps nikdo nikoho nezabil. Navíc bylo okamžitě jasné, kdo je vrah.“

„To se stalo… kdy? Před šesti lety?“ zeptala jsem se šerifa, jen abych měla záminku ještě chvilku u nich postát. Pan Norris mě litoval, protože si myslel, že za vraždu Maudette Pickensové určitě zatknou mého bratra. Podle něj to znamenalo, že Jason musel zabít i babičku. Sklopila jsem hlavu, aby mi neviděl do očí.

„Asi ano. Počkejte, pamatuju si, že jsme se tehdy hodili do gala na taneční vystoupení Jean-Anne… takže to bylo… Ano, máte pravdu, Sookie. Před šesti lety.“ Šerif souhlasně přikývl. „Byl tu dnes Jason?“ zeptal se nenuceným tónem, jakoby mimochodem.

„Ne, neviděla jsem ho.“ Šerif si objednal ledový čaj a hamburger a přemýšlel o tom, jak přistihl svou Jean-Anne s mým bratrem, když se muchlovali v Jasonově pikapu.

Och, proboha! Přemýšlel o tom, jaké měla Jean-Anne štěstí, že ji tehdy neuškrtil. Další myšlenka mě málem dohnala k slzám: šerif Dearborn si myslel, že všechny tyhle dívky jsou stejně ztracené případy.

Šerifovy myšlenky jsem mohla číst ve vzájemných souvislostech, protože Bud Dearborn byl přímočarý člověk. Dokázala jsem vycítit i jemné nuance jeho duševních pochodů: „Nekvalifikované zaměstnání, žádná vysoká škola, rozdávají si to s upíry… spodina společnosti,“ honilo se mu hlavou.

Po tomhle zhodnocení jsem se cítila tak mizerně, že se to vůbec nedá popsat normálními slovy.

Automaticky jsem pochodovala od stolu ke stolu, nosila pití a sendviče, odnášela nádobí, zkrátka pracovala stejně pečlivě jako kdykoliv předtím, s křečovitým úsměvem na rtech. Přitom jsem si popovídala asi s dvaceti lidmi, které jsem znala, ale většina z nich přemýšlela o úplně nevinných věcech. Měli plnou hlavu práce, uvažovali o tom, co musí doma zařídit, jaké problémy vyřešit, třeba zavolat opraváře na myčku nádobí nebo uklidit dům, protože v neděli přijede návštěva.

Arlene byla ráda, že to zase dostala.

Charlsie uvažovala hlavně o budoucnosti, kterou viděla jenom v jasných růžových barvách. Myslela na své vnouče jako na důkaz lidské nesmrtelnosti, modlila se, aby ho její dcera v pořádku donosila a bez problémů porodila.

Lafayette hloubal nad tím, že pracovat se mnou začíná být strašidelné.

Kevinu Pryorovi vrtalo hlavou, co asi dělá ve volném čase jeho kolegyně Kenya. On sám musel pomoct své matce uklidit kůlnu na nářadí, což byla práce, kterou nesnášel.

O barvě mých vlasů, celkovém zjevu i obvazu na paži jsem slyšela mnoho poznámek, vyřčených nahlas i v myšlenkách. Mužům, a dokonce i jedné ženě, jsem připadala mnohem atraktivnější. Někteří z těch, kteří měli na svědomí spálený dům v Monroe, usoudili, že u mě kvůli mému spojení s upíry nemají žádnou šanci na úspěch a začali své zbrklosti litovat. Všechny jsem si je zapamatovala. Nemínila jsem jim zapomenout, že mohli zabít mého Billa, přestože zbytek upírů mi právě teď byl úplně ukradený.

Andy Bellefleur obědval se svou sestrou Portiou, což dělali alespoň jednou týdně. Portia byla ženskou verzí Andyho: středně vysoká, s mohutnou postavou a ostře řezanými ústy a bradou. Ta podobnost svědčila spíše Andymu než Portii. Doslechla jsem se, že je nesmírně schopná právnička. Když se mi Jason zmínil, že by potřeboval právníka, napadlo mě, že kdyby Portia nebyla žena, s klidným svědomím bych mu ji doporučila… Jenomže právě teď mi víc záleželo na její duševní pohodě, než na Jasonově.

Portia dnes byla úplně skleslá. Měla sice dobré vzdělání a vydělávala hodně peněz, ale nikdy s nikým nechodila. Nemohla už myslet na nic jiného.

Andyho znechucovalo, že se stále stýkám s Billem Comptonem, zajímalo ho, proč najednou vypadám tak dobře, a také mu vrtalo hlavou, jak to vlastně upíři dělají. A taky ho mrzelo, že zřejmě bude muset zatknout Jasona. Neměl sice proti němu o nic lepší důkazy než proti několika dalším mužům, ale Jason z nich vypadal nejvystrašeněji, což v Andyho očích znamenalo, že něco skrývá. A pak tu byla samozřejmě ta videa, na nichž si užíval sex – ne právě nejtradičnější – s Maudette a Dawn.

Uvažovala jsem o Andyho myšlenkách a přitom se na něj upřeně dívala. Úplně ho to vyvedlo z míry. Moc dobře věděl, co dokážu. „Sookie, co bude s tím pivem?“ zeptal se nakonec a zamával na mě rukou, aby se ujistil, že ho uslyším.

„Jistě, Andy,“ odpověděla jsem a vytáhla jednu láhev z lednice. „Ještě čaj, Portio?“

„Ne, díky, Sookie,“ řekla Portia zdvořile a vysušila si ubrouskem rty. Vzpomínala na střední školu, kde by za rande s Jasonem Stackhousem dala cokoliv. Přemýšlela, co teď asi dělá, jestli má v hlavě něco, čím by ji mohl zaujmout – i když kvůli tak krásnému tělu by se nějaké intelektuální souznění dalo obětovat, ne? Znamenalo to, že ještě neviděla ty nahrávky a vůbec netušila, že něco takového vůbec existuje. Andy dělal svou práci dobře.

Představila jsem si Portiu s Jasonem a nedokázala jsem se ubránit úsměvu. Pro oba by to byla skvělá nová zkušenost. Nebylo to poprvé, co jsem si přála, abych lidem mohla myšlenky do hlavy vkládat, a ne jim je odnímat.

Do konce směny jsem nezjistila vůbec nic. Kromě toho, že na videonahrávkách, které můj bratr pošetile natočil, se objevovala i pouta a šňůry na svazování, což Andyho přimělo přemýšlet o zhmožděninách na krku obětí.

Když to tedy vezmu kolem a kolem, nic jsem tím nezískala. Věci, které jsem zaslechla, jenom umocňovaly moje obavy a nepřinesly mi žádné informace, které by se daly využít k Jasonově obhajobě.

Večer přijdou jiní zákazníci. Ještě nikdy jsem do baru nepřišla jenom tak, za zábavou. Neměla bych se sem večer vypravit? Co by na to řekl Bill? Chtěla jsem ho vůbec vidět?

Zdálo se mi, že nemám vůbec žádné přátele. Neměla jsem nikoho, s kým bych si mohla o Billovi promluvit, aniž bych ho zároveň nevyděsila přiznáním, že s ním něco mám. Jak bych se mohla Arlene svěřit, že jsem smutná, protože Billovi upíří přátelé jsou děsiví a bezohlední, že mě jeden včera večer kousl, pocákal mě krví a někdo ho při tom bodl kolíkem do zad? Takovýhle problém by Arlene zvládnout nedokázala.

Nenapadal mě nikdo, kdo by to uměl.

Nemohla jsem si vzpomenout na nikoho, kdo by chodil s upírem, a zároveň to nebyl fanatický patolízal, který by si to rozdal s jakoukoliv z těch pijavic.

Když jsem odcházela z práce, moje chatrné sebevědomí už nedokázala povzbudit ani radost z toho, jak nezvykle dobře teď vypadám. Připadala jsem si jako cvok.

Doma jsem chvíli jen tak bloumala po domě, potom jsem se na chvíli natáhla a nakonec se pustila do zalévání babiččiných květin. Se soumrakem jsem se navečeřela čehosi, co jsem upachtila v mikrovlnce. Až do poslední chvíle jsem váhala, jestli mám jít ven, ale nakonec jsem si oblékla červenou košili a bílé kalhoty, doplnila to několika šperky a vydala se zpátky do baru.

Připadalo mi zvláštní vcházet tam jako zákazník. Sam stál za barem, a když si mě všiml, zvedl obočí. Dnes večer tu měl tři servírky, které jsem znala jen od vidění, a přes okénko ve dveřích jsem zahlédla, že v kuchyni je i jiný kuchař.

Jason seděl u barového pultu. Židle vedle něj byla kupodivu prázdná, a tak jsem se na ni posadila.

Otočil se ke mně a po tváři se mu mihl výraz, jako kdyby mu právě zkřížila cestu nějaká nová potenciální oběť: lehce pootevřel ústa, rty mu zvlnil úsměv a v široce otevřených očích mu zasvítilo. Když poznal, že jsem to já, obličej se mu změnil k nepoznání. „Co tu sakra děláš, Sookie?“ zeptal se pobouřeně.

„Člověk by si myslel, že mě nerad vidíš,“ poznamenala jsem. Když se přede mnou zastavil Sam, poprosila jsem ho o bourbon s kolou, ale do očí jsem se mu nepodívala. „Udělala jsem, o co jsi mě prosil, ale zatím nic,“ pošeptala jsem mu. „Přišla jsem, abych zkusila ještě další zákazníky.“

„Díky, Sookie,“ řekl po dlouhé odmlce. „Asi mi nedošlo, co jsem po tobě chtěl. Hele, neudělala sis něco s hlavou?“

Když přede mě Sam postavil skleničku, Jason za mě dokonce zaplatil.

Nenašli jsme moc společných témat k hovoru, ale nijak mi to nevadilo, protože jsem se snažila poslouchat ostatní zákazníky. Všimla jsem si, že je tu pár úplně neznámých lidí; ty jsem si poslechla ze všeho nejdříve, abych zjistila, jestli právě mezi nimi nenajdu někoho podezřelého. Nakonec jsem musela váhavě uznat, že oni nevraždili. Jeden dumal nad tím, jak moc mu chybí jeho manželka, a z jeho myšlenek vyplývalo, že ji nikdy s žádnou jinou nepodvedl. Další, který byl v baru úplně poprvé, si v duchu liboval, že tady mají dobré pití. Poslední se snažil sedět vzpřímeně a myslel jenom na to, jestli zvládne cestu autem do motelu.

Objednala jsem si další drink.

S Jasonem jsme probírali, jakou částku nám naúčtuje náš právník, až se vyřídí babiččina pozůstalost. Vtom se Jason podíval ke dveřím a řekl: „Ajaj!“

„Co je?“ zeptala jsem se, aniž jsem se otočila a podívala se, co ho tak zaujalo.

„Máš tu přítele. A nepřišel sám.“

Nejdřív mě napadlo, že si Bill přivedl nějakého upířího kamaráda, což by od něj bylo nerozumné a jenom by mě to rozčílilo. Pak jsem se ale otočila a pochopila, co Jasona tak překvapilo. Bill s sebou přivedl dívku. Pevně ji držel za paži a ona se k němu tiskla jako nějaká běhna. Přeletěl očima po celé místnosti. Usoudila jsem, že chce vidět, jak zareaguju.

Svezla jsem se z barové židle. Rozhodla jsem se, že mu to potěšení dopřeju.

Měla jsem špičku. Nikdy předtím jsem moc nepila, takže po dvou bourbonech s kolou, které jsem zlikvidovala během několika minut, jsem sice ještě nelezla po zemi, ale byla jsem trochu namazaná.

S Billem jsme o sebe zavadili pohledem. Vůbec mě tady nečekal. Nedokázala jsem mu sice číst myšlenky, i když u Erica se mi to na jednu odpornou chvíli podařilo, ale řeč jeho těla ho prozradila.

„Čau, Bille!“ zavolal na něj Hoyt. Bill zdvořile kývl hlavou, ale zároveň ke mně natočil svou společnici – drobnou černošku.

Neměla jsem nejmenší tušení, co mám dělat.

„Sookie, co to má znamenat?“ zeptal se Jason, ve kterém už všechno začínalo vřít. „Ta holka je patolízalka z Monroe. Znám ji z doby, kdy byla ještě na lidi.“

Stále jsem netušila, co teď. Zaplavovala mě zlost, ale moje hrdost se jí stavěla do cesty jako hráz. A do toho guláše plného emocí se ještě přidávaly výčitky svědomí. Nebyla jsem tam, kde mě Bill čekal, a nenechala jsem mu ani žádný vzkaz. Jenomže – na druhou stranu (už asi popáté nebo pošesté) – jsem si během předchozího večera ve Shreveportu vytrpěla víc než dost. A navíc jsem na ten večírek musela jít jenom proto, že se s ním stýkám.

Cloumaly mnou všechny možné pocity. Měla jsem sto chutí vrhnout se na ni a vymlátit jí duši z těla, jenomže na hospodské rvačky jsem neměla tu správnou výchovu. (Chtěla jsem skočit i po Billovi, ale to bych si rovnou mohla jít sama omlátit hlavu o zeď, protože bych s ním nic nesvedla.) Taky bych se nejradši rozplakala, protože jsem si připadala ublíženě, ale tím bych dala najevo svou slabost. Nejlepší bylo nedělat nic, protože Jason byl připravený skočit na Billa sám a čekal jenom na nějakou rozbušku.

Tolik problémů a tolik alkoholu!

Zatímco jsem horečně uvažovala, Bill došel až ke mně. Proklestil si cestu mezi stoly a dívku táhl za sebou. Všimla jsem si, že se v místnosti prudce snížila hladina hluku. Místo abych sledovala zákazníky já, sledovali oni mě.

Cítila jsem, že se mi do očí derou slzy, a sevřela jsem ruce v pěsti. Skvělé. Dvě úplně nejhorší reakce.

„Sookie,“ řekl Bill, „tohle mi Eric nechal přede dveřmi.“

Vůbec jsem nechápala, co tím chce říct.

„No a?“ zeptala jsem se rozzuřeně a zadívala se dívce do očí. Byly velké, tmavé a vzrušené. Snažila jsem se ani nemrknout, protože kdybych to udělala, začaly by se mi po tvářích koulet slzy.

„Jako odměnu,“ dodal Bill. Netušila jsem, jak se k té odměně staví.

„Nápoj zdarma?“ poznamenala jsem. Znělo to tak jedovatě, že jsem sama nevěřila vlastním uším.

Jason mi položil ruku na rameno. „Klid, děvče,“ řekl stejně tiše a kousavě jako já. „Ten ti za to nestojí.“

Netušila jsem, zač Bill stojí, ale měla jsem to brzy zjistit. Celý život jsem se musela dokonale ovládat, takže teď jsem v duchu skoro skákala radostí z pocitu, že nevím, co v příští chvíli provedu.

Bill se na mě upřeně díval. V záři neonových světel nad barem mi jeho pokožka připadala ještě bělejší než obvykle. Nenapil se z ní. A měl zatažené špičáky.

„Pojď ven! Promluvíme si,“ řekl.

„S ní?“ téměř jsem zavrčela.

„Ne,“ odpověděl. „My dva. Musím ji poslat zpátky.“

Znechucení, které jsem v jeho hlase zaznamenala, mě přesvědčilo. Vyšla jsem s ním tedy ven. Hlavu jsem držela hrdě vztyčenou a snažila jsem se nedívat se nikomu do očí. Bill držel dívku stále za paži, takže musela kvapně cupitat, aby s ním udržela krok. Netušila jsem, že s námi jde i Jason, dokud jsem se na začátku parkoviště neohlédla a nezahlédla ho za sebou. I tady kolem nás procházeli sem a tam lidé, ale byl tu daleko větší klid než v baru.

„Ahoj!“ začala dívka bezelstně. „Jmenuju se Desiree. Mám dojem, že se známe, Jasone.“

„Co tu děláš, Desiree?“ zeptal se Jason tiše. Málem bych uvěřila, že je klidný.

„Eric mě poslal do Bon Temps jako odměnu pro Billa,“ odpověděla ostýchavě a koutkem oka zaletěla pohledem k Billovi. „Ale zřejmě se mu to nezamlouvá. Netuším proč. Jsem něco jako zvláštní ročník.“

„Kdo je Eric?“ zeptal se mě Jason.

„Upír ze Shreveportu. Má tam vlastní bar. Místní boss.“

„Nechal mi ji přede dveřmi. Já ji nechtěl.“

„Co s tím budeš dělat?“

„Pošlu ji zpátky,“ odpověděl Bill netrpělivě. „Musíme si promluvit.“

Polkla jsem. Pomalu jsem začala uvolňovat prsty stále sevřené do pěstí.

„Potřebuje zavézt do Monroe?“ zeptal se Jason.

Bill se zatvářil překvapeně. „Ano. Ty bys ji tam vzal? Potřeboval bych si promluvit s tvou sestrou.“

„Jasně,“ řekl Jason vesele. Okamžitě se mi to zdálo podezřelé.

„Nechce se mi věřit, že mě nechceš,“ prohlásila Desiree, změřila si Billa upjatým pohledem a zamračila se. „Ještě nikdy mě nikdo neodmítl.“

„Jsem samozřejmě vděčný. Rozhodně jsi – jak jsi říkala – zvláštní ročník,“ odpověděl Bill zdvořile. „Ale mám svůj vlastní vinný sklípek.“

Malá Desiree se na něj chvíli nechápavě dívala, a teprve posléze se jí rozsvítilo. „Tahle žena je tvoje?“ zeptala se a bleskově ke mně otočila hlavu.

„Ano.“

Při Billově strohém oznámení Jason nervózně přešlápl.

Desiree si mě důkladně prohlédla. „Má divné oči,“ prohlásila nakonec.

„Je to moje sestra,“ vložil se do hovoru Jason.

„Oh. tak to se omlouvám. Ty vypadáš… normálněji, Jasone.“ Desiree zhodnotila pohledem i Jasona, který ji svým vzhledem zřejmě potěšil mnohem víc. „Jak se vůbec jmenuješ dál?“

Jason ji vzal za ruku a zamířil s ní ke svému pikapu. „Stackhouse,“ řekl a cestou jí věnoval všechnu svou pozornost. „Třeba mi cestou k tobě budeš moct povědět, co děláš…“

Otočila jsem se zpátky k Billovi. Vrtalo mi hlavou, proč se jí Jason tak šlechetně ujal. Pak se můj pohled setkal s Billovým. Měla jsem při tom pocit, jako kdybych narazila do cihlové zdi.

„Takže si chceš promluvit?“ zeptala jsem se příkře.

„Tady ne. Pojď se mnou.“

Dloubla jsem špičkou nohy do štěrku na parkovišti. „K tobě domů nejedu.“

„Tak půjdeme k tobě.“

„Ne.“

Bill zvedl klenuté obočí. „Tak kam?“

To byla dobrá otázka.

„K jezírku u domu po mých rodičích.“ Jason měl odvézt Slečnu Drobnou Černošku domů, takže tam nebude.

„Pojedu za tebou,“ řekl a pak jsme se rozdělili. Zamířili jsme každý ke svému autu.

Dům, kde jsem strávila prvních několik let svého života, stál na západ od Bon Temps. Odbočila jsem na známou štěrkovou cestu a zaparkovala před skromnou farmou, o niž se Jason docela dobře staral. Bill vystoupil z auta, já ze svého. Mávla jsem na něj, aby šel za mnou. Obešli jsme dům a pak se vydali z kopce po cestě vydlážděné velkými plochými kameny. Po chvíli jsme už stáli u jezírka, které za domem vybudoval můj otec a vysadil do něj ryby v naději, že několik dalších let v něm bude moct se svým synem rybařit.

Nad jezírkem se rozkládala travnatá teráska se zahradním lehátkem s hliníkovou kostrou a na něm složená deka. Bill deku beze slova rozprostřel na travnatý svah. Zdráhavě jsem se posadila. Napadlo mě, že přikrývka také není příliš spolehlivá ochrana před tím, co by se mohlo odehrát u mě nebo u něj doma. V Billově blízkosti jsem totiž nedokázala myslet na nic jiného, než jak mu být ještě blíž.

Přitáhla jsem si kolena k tělu a zadívala se do dálky. Na protější straně jezírka zářilo bezpečnostní osvětlení a odráželo se na vodní hladině. Bill si vedle mě lehl na záda. Přímo fyzicky jsem cítila jeho upřený pohled. Ruce s propletenými prsty si položil na prsa. Chtěl mi tak dát najevo, že se mě nemíní dotknout.

„Včerejšek tě vyděsil,“ řekl bezvýrazně.

„Tebe snad ne?“ zeptala jsem se tišeji, než jsem měla v úmyslu.

„Bál jsem se o tebe. A taky trochu o sebe.“

Chtěla jsem si lehnout na břicho, ale měla jsem strach, že bych se tak ocitla příliš blízko vedle něj. Když jsem zahlédla, jak jeho pokožka fosforeskuje ve svitu měsíce, zatoužila jsem se ho dotknout.

„Vyděsilo mě, jak Eric dokáže ovládat naše životy, když jsme pár.“

„Ty už nechceš, abychom byli pár?“

Bolest, která mě bodala v hrudi, zesilovala a byla tak nepříjemná, že jsem si musela přiložit ruku na srdce a pevně ji stisknout.

„Sookie?“ Klekl si vedle mě a ovinul mi ruku kolem ramen.

Nemohla jsem ze sebe vypravit ani slovo. Dech se mi úžil.

„Miluješ mě?“ zeptal se.

Přikývla jsem.

„Proč uvažuješ o tom, že bys mě mohla opustit?“

Bolest, která mě svírala, se vylila na povrch v podobě slz, které mi zaplavily oči.

„Hrozně se bojím ostatních upírů. Bojím se, čeho jsou schopní. Co po mně bude chtít příště? Pokusí se mě donutit, abych ho zase v něčem poslechla. A bude mi vyhrožovat, že tě třeba zabije nebo něco podobného. Nebo bude vyhrožovat Jasonovi. On to dokáže.“

Bill mi odpověděl tiše, jako když se cvrček plazí trávou. Ještě před měsícem bych ho vůbec neslyšela. „Neplač,“ řekl mi. „Sookie, musím ti povědět něco, co se ti nebude líbit.“

Napadla mě jenom jediná pěkná věc, kterou bych teď od něj ráda slyšela. Že je Eric mrtvý.

„Eric se o tebe zajímá. Ví, že máš psychické schopnosti, které většině lidí chybějí, a pokud ne, rozhodli se, že je budou ignorovat. Předpokládá, že máš sytou a chutnou krev,“ řekl mi Bill chraptivým hlasem. Roztřásla jsem se. „A jsi nádherná. Dokonce ještě krásnější než dřív. Netuší, že jsi už třikrát pila naši krev.“

„Ty víš, že jsem vypila krev Dlouhého stína?“

„Ano. Viděl jsem to.“

„Je na trojím napití něco kouzelného?“

Bill se zasmál. Opět to byl ten hluboký rachotivý smích. „Ne. Ale čím víc upíří krve vypiješ, tím jsi pro náš druh přitažlivější; vlastně úplně pro každého. A Desiree si myslí, bůhvíjaký není ročník! Zajímalo by mě, který upír jí tohle napovídal.“

„Ten, který se jí chtěl dostat do kalhotek,“ poznamenala jsem věcně a Bill se opět zasmál. Zbožňovala jsem, když se smál.

„Říkáš mi, že jsem krásná. Znamená to, že po mně Eric, no, touží?“

„Ano.“

„Co mu v tom brání? Řekl jsi mi, že je silnější než ty.“

„Především vychování a zvyklosti.“

Možná jsem si neodfrkla, ale vyznělo to docela podobně.

„Neohrnuj nad tím nos! Dodržujeme určité zvyky. Musíme spolu žít po celá staletí.“

„Ještě něco?“

„Nejsem sice tak silný jako Eric, ale nejsem ani žádný čerstvý upír. V souboji bych ho mohl vážně zranit a s trochou štěstí i zabít.“

„A co ještě?“

„Možná,“ řekl Bill váhavě, „ty sama.“

„Jak to myslíš?“

„Pokud jsi pro něj nějak cenná, může tě nechat na pokoji, pokud bude vědět, že si to vysloveně přeješ.“

„Ale já pro něj nechci být cenná! Nechci ho už nikdy v životě vidět!“

„Slíbila jsi, že mu zase pomůžeš,“ připomněl mi Bill.

„Pokud předá zloděje policii,“ řekla jsem. „A co s ním Eric udělal? Vzal na něj dřevěný kolík!“

„Čímž ti možná zachránil život.“

„No, jenomže já jsem toho zloděje odhalila!“

„Sookie, ty ještě o světě skoro nic nevíš.“

Překvapeně jsem se na něj zadívala. „Asi to tak bude.“

„Všechny věci nemusí končit… správně.“ Bill se zadíval do tmy. „Dokonce i já si občas myslím, že toho vím strašně málo.“ Další strašidelná odmlka. „Předtím jsem viděl jen jednou, jak upír probodl kolíkem jiného upíra. Eric překročil hranici dokonce i v našem světě.“

„Takže asi nebere tak velký ohled na vaše zvyky a vychování, jak jsi tvrdil předtím.“

„Pam ho možná donutí, aby se přidržel starých způsobů.“

„Co pro něj znamená?“

„Stvořil ji. Tedy udělal z ní upíra. Už je to několik století. Čas od času se k němu vrací a pomáhá mu se vším, co tou dobou právě dělá. Eric byl vždycky tak trochu mizera, a čím je starší, tím je prohnanější.“ Říct o Ericovi, že je prohnaný, mi připadalo hodně slabé slovo.

„Takže jsme si to vyjasnili?“ zeptala jsem se.

Bill nad tím zauvažoval. „Ano,“ řekl s nádechem lítosti. „Nerada se stýkáš s upíry, kromě mě, a já ti řekl, že nemáme na výběr.“

„A co Desiree?“

„Zřejmě někomu uložil, aby ji dovedl až ke mně. Doufal, že mě jeho dáreček potěší. Chtěl také vyzkoušet, do jaké míry jsem ti oddaný a jestli se z ní napiju. Třeba její krev nějak otrávil, aby mě oslabila. Nebo počítal, že tak nalomí můj odpor.“ Pokrčil rameny. „Ty sis myslela, že jsem ji do baru vyvedl na schůzku?“

„Ano.“ Když jsem si vzpomněla, jak s ní Bill vešel do baru, ztuhly mi rysy. „Nebyla jsi doma. Musel jsem tě najít.“ Neřekl to sice vyčítavě, ale ani nijak přívětivě.

„Snažila jsem se pomoct Jasonovi. Chtěla jsem poslouchat hosty. A kromě toho jsem byla po včerejšku rozrušená.“

„Teď už je všechno v pořádku?“

„Ne, ale už je mi líp. Za daných okolností,“ odpověděla jsem. „Vždycky když mi na něčem záleželo, nikdy to nešlo bez problémů. Ale tak obrovské překážky jako teď jsem nikdy nečekala. Předpokládám, že Erica nemůžeš nijak překonat, pokud jde o jeho postavení, protože tu hraje roli hlavně věk, nemám pravdu?“

„Nemůžu,“ řekl Bill. „Překonat ne…“ Náhle se zarazil a zamyslel se. „I když bych se o to mohl pokusit. Nechci. Příčí se to mojí povaze. Ale byli bychom v mnohem větším bezpečí.“

Mlčela jsem, aby nad tím mohl ještě chvíli uvažovat.

„Ano,“ řekl nakonec po chvíli. Nesnažil se mi to nijak vysvětlit, a já to po něm ani nechtěla.

„Miluju tě,“ řekl, jako kdyby to byl rozhodující faktor v plánu, který zvažoval. Ve tmě se nade mnou tyčila jeho nádherná světélkující tvář.

„Já tebe taky,“ odpověděla jsem, položila mu ruce na hrudník a odstrčila ho, aby mě nepokoušel. „Ale teď před námi stojí spousta problémů. Pokud se zbavíme Erica, pomůže nám to. A pak musíme zastavit to vyšetřování vražd. To je náš druhý velký problém. Ten vrah se musí zodpovídat ze smrti tvých přátel, a také Maudette a Dawn.“ Zarazila jsem se a zhluboka se nadechla. „A taky babičky.“ Zamrkala jsem, abych potlačila slzy. Už jsem si zvykla, že když přijdu domů, babička tam není, a také jsem přivykala tomu, že už s ní nemůžu mluvit a podělit se s ní o vše, co se mi během dne přihodilo. Občas mě ale přepadl tak zoufalý smutek, že jsem ani nemohla pořádně dýchat.

„Proč si myslíš, že je to tentýž člověk, který způsobil požár v Monroe?“

„Podle mě to byl právě vrah, kdo tuhle společnou myšlenku vnukl hostům v baru. Chodil mezi nimi a ponoukal je k tomu. Žiju tu od narození, ale ještě nikdy jsem neviděla, že by se zdejší lidi takhle chovali. Musí to mít nějaký důvod.“

„Že je podnítil, aby ten dům zapálili?“

„Ano.“

„Čtení myšlenek žádný výsledek nepřineslo?“

„Ne,“ přiznala jsem sklíčeně. „To ale neznamená, že to zítra dopadne stejně.“

„Jsi optimistka, Sookie.“

„Ano, jsem. Musím.“ Pohladila jsem ho po tváři a pomyslela si, jakými tvrdými zkouškami procházel můj optimismus od té doby, co mi Bill vstoupil do života.

„Poslouchej dál, pokud si myslíš, že ti to bude k užitku,“ řekl. „Já budu zatím pracovat na něčem jiném. Uvidíme se zítra večer u tebe doma, ano? Možná… Ne, vysvětlím ti to později.“

„Dobře!“ Byla jsem zvědavá, ale Bill zřejmě ještě nebyl připravený, aby si o tom se mnou promluvil.

Cestou domů, kdy jsem nespouštěla oči ze zadních světel Billova auta až k příjezdové cestě k mému domu, jsem přemýšlela, jak děsivé by mi připadaly poslední týdny, kdybych necítila bezpečí, které mi Bill poskytoval. Přistihla jsem se, že si přeju, aby Bill nemusel jít k sobě domů, kde musel vyřizovat nějaké neodkladné telefonáty. Těch pár nocí, které jsme spolu nestrávili, jsem se sice neklepala celou dobu strachem, ale byla jsem nervózní a snadno jsem se nechala vylekat. Když jsem byla doma sama, spoustu času jsem strávila pouhým přecházením po místnosti, mezi zamčenými dveřmi a zavřeným oken. Na takovýhle život jsem nebyla zvyklá. Při představě další noci o samotě mi nálada klesla ještě hlouběji.

Než jsem vystoupila z auta, rozhlédla jsem se. Byla jsem ráda, že jsem před odjezdem do baru nezapomněla rozsvítit bezpečnostní světla. Nic v okolí se nehýbalo. Obvykle mi přiběhla naproti Tina, která se už těšila na krmení pro kočky, ale dnes večer zřejmě lovila v lese.

Vybrala jsem z kroužku klíčů ten od domu. Rychle jsem přeběhla od auta na verandu, v rekordním čase zasunula klíč do zámku, odemkla dveře, okamžitě je za sebou zabouchla a zamkla. Napadlo mě, že takhle už žít nemůžu, a zavrtěla jsem hlavou. Náhle cosi uhodilo do dveří. Vykřikla jsem a křičela dál, neschopná zavřít ústa.

Rozběhla jsem se k bezdrátovému telefonu vedle pohovky. Vyťukala jsem Billovo číslo a pak začala pobíhat po pokoji a stahovat rolety. Co když bude mít obsazeno? Říkal přece, že musí telefonovat!

Naštěstí jsem ho zastihla právě v okamžiku, kdy vcházel do dveří. Zvedl sluchátko a zdálo se, jako kdyby nemohl popadnout dech. „Ano?“ Jeho hlas zněl obezřetně.

„Bille,“ vydechla jsem, „někdo je venku!“

Odhodil telefon na zem. Pravý odvážlivec.

Během dvou minut byl u mě. Zpod lehce povytažené žaluzie jsem se dívala ven a všimla jsem si, že přichází od lesa. Pohyboval se tak rychle a tiše, jak by to žádný člověk nedokázal. Když jsem ho spatřila, zaplavila mě nesmírná úleva. Chvilku jsem se styděla, že jsem mu vůbec volala. Měla jsem se s tím poprat sama. Pak mě ale napadlo – proč? Když znáte téměř nepřemožitelnou bytost, která vám dává najevo, jak moc pro ni znamenáte, bytost, kterou je skoro nemožné zabít a která je nadpřirozeně silná, máte toho pravého.

Bill prohledal dvůr i les. Pohyboval se nesmírně tiše a působil při tom velice ladně a elegantně. Potom se na verandě k čemusi sklonil. Nedokázala jsem rozeznat, co to je. Když se napřímil, držel něco v náručí a v obličeji měl kamenný výraz.

Tohle nevěstilo nic dobrého.

Zdráhavě jsem zamířila k hlavním dveřím a odemkla je. Potom jsem otevřela i ochranné síťové dveře.

Bill držel tělo mé kočky.

„Tino?“ vydechla jsem. Slyšela jsem, jak se mi chvěje hlas. „Je mrtvá?“

Bill jenom přikývl.

„Co – jak?“

„Podle mě ji někdo uškrtil.“

Všechny svaly v obličeji se mi stáhly jako v křeči. Bill přede mnou stál s mrtvolkou mé kočky v náručí a já si mohla vyplakat oči.

„Pro ten dub jsem si nedojela,“ řekla jsem, když jsem se trochu uklidnila. Hlas se mi ale ještě chvěl. „Můžeme ji pohřbít tam.“ Došli jsme na protější konec zahrady. Chudák Bill musel držet Tinu a snažit se zachovat klid, a já se silou vůle držela, abych se nezhroutila. Bill si klekl na zem a položil chlupatou kuličku na dno mé v zuřivosti vykopané jámy. Vzala jsem si lopatu a začala zahazovat díru, ale když hlína dopadla na Tinin chlupatý kožíšek, znovu jsem se rozplakala. Bill mi mlčky vzal lopatu z ruky a já se otočila zády, aby za mě mohl to hrozné dílo dokončit.

„Pojď dovnitř,“ řekl tiše, když byla jáma zasypaná.

Předním vchodem jsme se vrátili, protože jsem ještě neodemkla zadní dveře.

Bill mě poplácával a konejšil, přestože jsem věděla, že do Tiny nebyl nikdy zblázněný tak jako já. „Děkuju mockrát, Bille,“ zašeptala jsem. Náhle mě zaplavil strach, že bych o něj mohla přijít, a tak jsem ho pevně objala. Když se pak mé vzlyky změnily jen v tiché poškytávání, zvedla jsem k němu hlavu a zadoufala, že ho můj náhlý výbuch emocí nepřivedl do rozpaků.

Bill zuřil. Zíral mi přes rameno do zdi a oči mu planuly. Byla to ta nejděsivější věc, jakou jsem v životě viděla.

„Našel jsi na zahradě něco?“ zeptala jsem se.

„Ne. Našel jsem po něm jen stopy. Otisky bot a zbytky pachu. Nic z toho se nedá předat soudu jako důkaz,“ pokračoval, jako kdyby mi četl myšlenky.

„Nevadilo by ti, kdybys tu zůstal, dokud se nebudeš muset… schovat před sluncem?“

„Samozřejmě, že ne.“ Zadíval se na mě. Bylo mi jasné, že to měl v úmyslu, i kdybych ho o to nepoprosila.

„Jestli si potřebuješ zavolat, klidně si posluž. Mně je to jedno.“ Bylo mi jedno, jestli to půjde na můj účet.

„Mám telefonní kartu,“ řekl a znovu mě tak překvapil. Kdo by si to byl pomyslel?

Opláchla jsem si obličej a než jsem si oblékla noční košili, vzala jsem si prášek na uklidnění. Byla jsem smutnější, než když umřela babička, ale jinak. Smrt domácího mazlíčka nespadá do stejné škatulky jako smrt člena rodiny! peskovala jsem se, ale na mém utrpení to nic nezměnilo. Mučila jsem se všemi možnými úvahami, ale nedospěla jsem k žádnému jinému poznání, než že mi Tina, kterou jsem čtyři roky poctivě krmila a kartáčovala, bude strašně chybět.