11.kapitola
Zbytek cesty na kolej moji přátelé jen tak žvatlali o ničem a okatě ignorovali skutečnost, že jsme zrovna narazili na mého bývalého a byla to fakticky trapná, nepříjemná scéna. Aspoň mně taková připadala.
Byla jsem totálně rozhozená. Mohla jsem si za to sama, že se se mnou Erik rozešel, ale pořád se mi po něm stýskalo. Hrozně moc. A navíc jsem ho nepřestala mít ráda. Ani trochu. No dobře, zrovna teď se ke mně choval jako blbec, ale přece jen mě přistihl v nejlepším s jiným chlapem – přesněji řečeno dospělým upírem. Ne že by na tomhle detailu záleželo. Podstatné je, že jsem to celé zavinila já a nemůžu s tím nic dělat. A strašně mě to mrzí, protože k Erikovi pořád něco cítím.
„Co si o něm myslíš ty, Červenko?“
„O něm?“ O Erikovi? Je fantastický, nesnesitelný a… Sakra. Došlo mi, že Damien se mě neptá na Erika. Netrpělivě se zamračil. „He?“ zeptala jsem se inteligentně.
Vzdychl. „O tom novém klukovi. O Starkovi. Co si o něm myslíš?“
Pokrčila jsem rameny. „Přišel mi celkem fajn.“
„Fajn a sexy,“ řekla Shaunee.
„Naše oblíbená kombinace,“ doplnila Erin.
„Ty jsi s ním strávil víc času než my ostatní. Co mu říkáš?“ zeptala jsem se Damiena a komentář dvojčat nechala bez poznámky.
„Je v pohodě. Ale připadá mi hodně uzavřený. Škoda že kvůli Běnce nemůže s nikým bydlet. Ten pes je neskutečně obrovský.“
„Je tady nový. Všichni víme, jaké to je. Možná přestane být uzavřený, až si zvykne,“ řekla jsem.
„Je zvláštní, že má takové báječné nadání a nechce ho využívat,“ zamyslel se Damien.
„Možná má pro to svoje důvody.“ Vzpomněla jsem si, jak klidně a sebevědomě se Stark stavěl za svého psa proti dospělým a jak potom skoro zpanikařil, když si myslel, že ho Neferet chce přimět, aby závodil. Bylo to vážně divné. „Když máš neobvyklé schopnosti, někdy se jich trochu bojíš.“ Řekla jsem to spíš pro sebe, ale Damien to zaslechl, usmál se a šťouchl mě do ramene.
„Ty víš o neobvyklých schopnostech svoje, co?“
„To teda jo.“ Oplatila jsem mu úsměv a pokusila se setřást skleslou náladu, která se mě zmocnila po setkání s Erikem.
Najednou se ozvalo zapípání. Shaunee přišla na mobil textovka. Vylovila svůj iPhone z kapsy.
„Zjůva, ségra! Píše mi náš sexy frajer Cole Clifton. On a T. J. nás zvou na klučičí kolej na soukromý festival bourneovských filmů.“
„Po něčem takovém toužím celý život, ségra,“ prohlásila Erin. Pak se holky zahihňaly a svorně zakroutily zadkem. My ostatní jsme obrátili oči v sloup.
„Jo, vy ostatní můžete přijít taky,“ obrátila se Shaunee k Damienovi, Jackovi a mně.
„Bezva,“ řekl Jack. „Ten poslední jsem ještě neviděl. Jak se jmenuje? Teď mi to vypadlo.“
„Bourneovo ultimátum,“ odpověděl bez váhání Damien.
„To je ono.“ Jack ho vzal za ruku. „Ty máš takový přehled o filmech! Znáš úplně všechny na světě.“
Damien se začervenal. „Všechny ne. Nejradši mám starou klasiku. To ještě ve filmech hráli opravdu špičkoví herci, jako Gary Cooper, Jimmy Stewart a James Dean. Dneska je spousta herců…“ Zničehonic se zarazil.
„Co je?“ zeptal se Jack.
„James Stark,“ řekl Damien.
„Co s ním?“ ozvala jsem se.
„James Stark se jmenuje postava, kterou hraje James Dean v jednom starém filmu, Rebel bez příčiny. To jméno mi hned připadalo povědomé, ale myslel jsem, že ho prostě znám z doslechu, protože je slavný.“
„Tys ten film viděla, ségra?“ obrátila se Erin na Shaunee.
„Ne. Nebo si to aspoň nepamatuju.“
„Hmm,“ zabručela jsem. Já ten film viděla – pochopitelně s Damienem – a teď jsem se zamyslela, jestli se Stark takhle jmenoval, ještě než ho označili, anebo jestli si jako některá mláďata zvolil pro nový život jiné jméno. Jestli udělal to druhé, pak to hodně vypovídalo o tom, jaký je.
„Jdeš taky, Zoey?“ Damienův hlas pronikl do mých nesmyslných úvah a úplně mě vyvedl z míry.
Zvedla jsem hlavu. Upíraly se na mě čtyři páry tázavých očí. „Kam?“
„Prokristáčka, Zoey, prober se! Jdeš s námi na klučičí kolej zkouknout všechny filmy s Bournem?“ objasnila mi to Erin.
Odpověděla jsem úplně automaticky. „Jo tohle. Ne.“ Byla jsem ráda, že už se mnou kámoši zase mluví, ale na společenský život jsem se ještě necítila. Upřímně řečeno jsem pořád nebyla ve své kůži. Ta bolest zatím nepřešla. Teprve před pár dny jsem se otiskla s dospělým upírem, přišla s ním o panenství a pak zjistila, že mě vůbec nemá rád. O pár hodin později ho někdo brutálně zavraždil. Zlomila jsem srdce oběma svým dalším klukům. Upíři málem vstoupili do války a hned to zas odvolali. Moje nejlepší kámoška už sice není nemrtvá, ale není ani normální mládě nebo dospělý, a to samé platí o tlupě, se kterou žije. Jenomže o těchhle divných červených mláďatech nemůžu říct žádnému ze svých přátel kromě Afrodity, aby na to nepřišla Neferet. A teď se navíc vrátil jeden z mých bývalých kluků, co jsem jim zlomila srdce, a bude mě učit dramatickou výchovu – jako by všechno tohle drama samo o sobě nestačilo. „Ne,“ zopakovala jsem s určitostí. „Radši se zajdu podívat na Persefonu.“ No jo, byla jsem u ní celkem nedávno, ale v tu chvíli jsem nutně potřebovala další dávku jejího němého tepla.
„Vážně s námi nechceš?“ zeptal se Damien. „Byli bychom moc rádi, kdybys šla.“
Ostatní s úsměvem přikývli a poslední ledová kra úzkosti v mém břiše roztála.
„Díky, ale dneska se na společnost ještě necítím.“
„Žádný…“ řekla Erin.
„…problém,“ dopověděla Shaunee.
„Tak zatím,“ rozloučil se Jack.
Čekala jsem, že Damien mě obejme, jak to vždycky dělává, ale místo toho řekl Jackovi: „Běžte napřed. Doprovodím Zoey ke stájím.“
„Dobrý nápad,“ přisvědčil Jack. „Udělám ti zatím popcorn.“
Damien se na něj usmál. „A podržíš mi místo?“
Jack se rozzářil a vlepil mu pusu. „Tobě vždycky.“
Pak s holkami zamířili ke kolejím a my dva jsme vyrazili opačným směrem. Doufala jsem, že to není nějaká symbolická předzvěst toho, kam se budou naše životy dál ubírat.
„Nemusíš mě doprovázet,“ řekla jsem. „Je to odsud jenom kousek.“
„Povídala jsi přece, že když jsi předtím šla ze stájí do jídelny, něco na tebe zaútočilo a poranilo tě na ruce.“
Zvedla jsem obočí. „Já myslela, že mi nevěříš.“
„No, řekněme, že jsem díky Afroditiným vizím změnil názor. A až si hezky popovídáš se svým koněm, můžeš mi brnknout na mobil. Zahrajeme si s Jackem na opravdové chlapy a přijdeme pro tebe.“
„Ale prosím tě. Nedělej, jako bys byl nějaká slečinka.“
„No, já možná nejsem, zato Jack jo.“
Zasmáli jsme se. Chtěla jsem s ním dál diskutovat na téma, že doprovod fakticky nepotřebuju, ale v tu chvíli začal zase krákat havran. Jenomže teď, když jsem byla stoprocentně vzhůru a pořádně se zaposlouchala, mi to znělo spíš jako dost divné skřehotání. Pořád to ale bylo zatraceně protivné.
Ne, protivné vlastně není to správné slovo. Daleko výstižnější je strašidelné.
„Slyšíš to taky?“ zeptala jsem se.
„Toho krkavce? Jo.“
„Krkavce? Já myslela, že to je havran.“
„Podle mě ne. Pokud si dobře vzpomínám, havrani krákají, kdežto krkavci vydávají zvuk, který vzdáleně připomíná ropuší skřehotání.“ Damien se odmlčel a pták znovu zaskřehotal. Připadalo mi, že je blíž než předtím, a z toho nepěkného zvuku mi na pažích vyskočila husí kůže. „Ano, tohle je určitě krkavec.“
„Vůbec se mi to nelíbí. Proč tak vyvádí? Je zima, přece teď nevábí samičku nebo tak něco? Ještě k tomu v noci. Neměl by spát?“ Zamžourala jsem do tmy, ale žádného uřvaného ptáka jsem neviděla. I když na tom nebylo nic moc zvláštního. Uznejte, krkavci jsou černí a byla noc. Jenže tenhle konkrétní jako by byl všude a něco na jeho chraptivých skřecích mi nahánělo hrůzu.
„Já o jejich etologii zrovna moc nevím.“ Damien se zarazil a zvědavě se na mě zadíval. „Co ti na tom tak vadí?“
„Než mě posledně něco škráblo, slyšela jsem pleskat křídla. A běhá mi z toho mráz po zádech. Tobě ne?“
„Ne.“
Povzdychla jsem si a čekala, že mi řekne, že mám moc bujnou představivost a nesmím se tolik poddávat stresu, ale překvapil mě.
„Ale ty máš lepší intuici než já. Jestli ti připadá, že na tom ptákovi je něco zlověstného, tak ti věřím,“ prohlásil.
„Vážně?“ Zastavili jsme se u schodů před vchodem do stájí a já se k němu otočila a podívala se mu do očí.
Jeho úsměv byl přesně tak vřelý, jak jsem bývala zvyklá. „Ovšem. Věřím ti, Zoey.“
„I teď?“
„I teď,“ řekl pevně. „A nedovolím, aby se ti něco stalo.“
V tu chvíli krkavec zmlkl a zároveň s tím zmizel i zimničný strach.
Odkašlala jsem si, usilovně zamrkala a konečně ze sebe vypravila: „Děkuju, Damiene.“
Vtom se ozvalo mňaufnutí ve stylu naštvané důchodkyně a ze tmy se vynořila moje tlustá rezavá kočička. Začala se kamarádovi otírat o nohy.
„Nazdárek, maličká,“ řekl a pošimral ji pod bradou. „Vypadá to, že mě přišla vystřídat.“
„Jo, tvoje hlídka je definitivně u konce,“ přisvědčila jsem.
„Kdybys chtěla společnost i na zpáteční cestě, zavolej. Mně to fakt nevadí,“ řekl a pevně mě objal.
„Děkuju.“
„Není vůbec zač, Červenko.“ Začal si broukat „Seasons of Love“ z muzikálu Bohémové a za chvíli se mi ztratil z dohledu.
S úsměvem jsem otevřela dveře, které vedly na chodbu oddělující stáje od sportovní haly. Zprava se ke mně nesla vůně sena a koní a najednou mi naplno došlo, že kámoši už mi doopravdy odpustili. Konečně ze mě trochu spadlo napětí. Ach jo, stres! Vážně bych měla dělat jógu nebo něco (jak se znám, tak spíš to něco než jógu). Jestli se budu pořád takhle nervovat, uženu si žaludeční vředy. Nebo se mi udělají vrásky, a to bude teprve katastrofa.
Zahnula jsem vpravo a položila ruku na kliku dveří do stáje, když jsem zaslechla něco jako brnk! a pak tlumené bouchnutí. Ozvalo se to zleva. Ohlédla jsem se a zjistila, že dveře sportovní haly jsou otevřené. Vtom jsme ten zvuk zaslechla znovu a zmocnila se mě zvědavost. Takže místo abych jako rozumná bytost šla do stájí, vydala jsem se na opačnou stranu.
Naše sportovní hala vlastně není žádný zázrak. V podstatě je to kryté fotbalové hřiště, ale opravdický fotbal se tam nehraje, takže je to prostě travnatá plocha a kolem ní běžecká dráha. Kluci a holky si sem chodí jen tak začutat a zaběhat. (Já ani na jedno z toho moc nejsem, tohle vím akorát z doslechu.) Chybí tu okna, protože slunce by mláďata jen obtěžovalo, a tak jsou na stěnách plynová světla, ze kterých nás nebolí oči. V tu chvíli byla většina zhasnutá. Proto jsem se zadívala na druhou stranu hřiště, až když jsem odtamtud zaslechla další brnk!
Stál tam Stark, zády ke mně, v ruce luk a před sebou takový ten klasický terč s různě barevnými kruhy. V červeném středu vězel divný tlustý šíp. Pokusila jsem se na něj líp zaostřit, ale v příšeří jsem toho moc neviděla a terč byl hodně daleko i od Starka, natož ode mě.
Nala tiše zamručela a mně došlo, že nažloutlá kupa vedle něj je Hraběnka. Rozvalovala se mu u nohou a spala.
„To je teda hlídací pes,“ pošeptala jsem Nale.
Stark si hřbetem ruky otřel čelo, jako by ho měl zpocené, a zakroužil rameny, aby si protáhl ztuhlé svaly. I takhle zdálky vyzařoval sebejistotu a sílu. Byl jiný než ostatní kluci na Škole noci. Jakoby pořád na hraně. Do háje, vlastně jsem nikoho takového nikdy nepotkala ani v lidském světě a samozřejmě to ve mně budilo ohromnou zvědavost. Stála jsem tam, zírala a přemýšlela, do které kategorie krasavců bych ho měla zařadit, když vtom sáhl do toulce u svých nohou, natočil se, pozvedl luk, vydechl a brnk! plynulým, neuvěřitelně rychlým pohybem vypustil z tětivy další šíp. Ten odsvištěl jako kulka přímo do středu terče.
Překvapeně jsem zalapala po dechu. Došlo mi totiž, proč mi šíp uprostřed terče připadá tak tlustý. Bylo to ve skutečnosti několik šípů v sobě. Všechny šly do úplně stejného místa. Ohromeně jsem se zadívala zpátky na Starka, který pořád držel lukostřelecký postoj. V tom momentu jsem se rozhodla, do které kategorie patří. Kluk s temnou minulostí.
A jéje. Vážně mě někdo takový zajímá? Sakra, já bych se teď přece neměla o kluky starat vůbec. Skončila jsem s nimi. Nadobro. Už jsem se chtěla otočit a po špičkách se odplížit, když zničehonic promluvil.
„Vím, že tam jsi,“ řekl a ani se ke mně neotočil.
Jako by to byl povel, Hraběnka vstala, zívla a vesele ke mně přiklusala. Zavrtěla ocasem a dunivě štěkla na pozdrav. Nala se nahrbila, ale nezačala prskat ani syčet. Dokonce labradorce dovolila, aby si ji očuchala, a nakonec jí kýchla přímo do nosu.
„Ahoj,“ řekla jsem oběma a podrbala psa za ušima.
Stark se obrátil. Přidrzle, na půl pusy se usmíval. Začínalo mi být jasné, že to je jeho obvyklý výraz. Byl tak nějak bledší než u oběda. Přijít na novou školu je vždycky těžké a na každém se to podepíše – i na sexy frajerovi s temnou minulostí.
„Šla jsem do stájí a slyšela, že tady někdo je. Nechtěla jsem tě rušit.“
Pokrčil rameny a chtěl něco říct, ale nejdřív si musel odkašlat, jako by už dlouho s nikým nemluvil. Chraptivě se nadechl a konečně ze sebe vypravil: „V pohodě. Vlastně jsem rád, že jsi přišla. Aspoň tě nemusím hledat.“
„Potřebuješ něco pro Hraběnku?“
„Ne, přivezl jsem všecko, co potřebuje. Chtěl jsem si s tebou jen popovídat.“
Ne, nebyla jsem úplně bez sebe zvědavostí a už vůbec mi to nezalichotilo. Naprosto klidně a s dokonalou lhostejností jsem odvětila: „Tak o co jde?“
Odpověděl mi otázkou. „Ta tetování, co máš navíc, fakticky znamenají, že máš nadání pro všech pět živlů?“
„Jo,“ řekla jsem a dalo mi hodně práce, abych nezaskřípala zuby. Jestli něco nesnáším, tak nová mláďata, co se mě vyptávají na moje schopnosti. Buď se na mě zbožně koukají jako na nějaký zázrak, nebo se mnou jednají jako s bombou, která může každou chvíli vybuchnout. Obojí mi jde hrozně na nervy a není to ani lichotivé, ani zajímavé.
„Na chicagské Škole noci, kam jsem chodil dřív, jsme měli kněžku s nadáním pro oheň. Dokázala zapalovat věci. Umíš to takhle se všemi pěti?“
„Nemůžu zapálit vodu nebo nějaké podobné blbosti.“ Přímé odpovědi jsem se vyhnula.
Zamračil se, zavrtěl hlavou a zase si otřel čelo. Snažila jsem se nevnímat, že je fakticky moc pěkně zpocený. „Neptám se, jestli je dokážeš donutit udělat něco nepřirozeného. Jen chci vědět, jestli máš nad nimi moc a ovládáš je.“
Okamžitě jsem se přestala kochat. „Hele, já vím, že jsi tady nový, ale do toho ti fakt nic není.“
„To znamená, že máš moc, a asi celkem velkou.“
Naštvaně jsem přimhouřila oči. „Opakuju, že ti do toho nic není. Když budeš doopravdy něco potřebovat, jako třeba žrádlo pro psa, obrať se na mě. Jinak mi dej pokoj.“
„Počkej.“ Udělal krok ke mně. „Vyznělo to asi, jako že jsem vlezlý, ale ptám se tě, protože mám dobrý důvod.“
Sarkastický úšklebek byl najednou pryč. Netvářil se ani trochu jako otravný magor, co chce za každou cenu vědět, jak moc jsem vadná. Vypadal jako sympatický, bledý nováček, který se vážně nutně potřebuje na něco zeptat.
„Dobře. Ano, mám celkem velkou moc.“
„A umíš ovládat živly. Takže kdyby se třeba dělo něco zlého, ochránily by tebe i ty, na kterých ti záleží?“
„Tak tohle už je vrchol,“ řekla jsem. „Chceš mně a mým kamarádům vyhrožovat?“
„Do háje, to ne!“ vyhrkl a zvedl otevřenou dlaň, jako když se vzdává. Bohužel to tak trochu přitahovalo pozornost ke skutečnosti, že v druhé ruce pořád drží luk, ze kterého před chvílí posílal šípy přímo do černého. Postřehl, kam míří můj pohled, pomalu se shýbl a položil zbraň na zem. „Nikomu nevyhrožuju. Jenom se ti snažím něco vysvětlit a moc mi to nejde. Koukni, uděláme to takhle. Já ti povím všechno o svém daru.“
Do posledního slova se mu vloudil tak zvláštní tón, že jsem ho s pozdviženým obočím zopakovala: „Daru?“
„Tak se tomu říká, nebo tomu tak aspoň říkají druzí. Díky němu to tak dobře umím s tímhle.“ Kývl směrem k luku u svých nohou.
Nic jsem neřekla, jenom jsem svraštila čelo a netrpělivě čekala, co z něj vyleze dál.
„Ten dar spočívá v tom, že nikdy neminu,“ prohlásil konečně.
„Nikdy nemineš? No a co? Co to má společného se mnou nebo s mým nadáním pro živly?“
Zase zavrtěl hlavou. „Ty mi nerozumíš. Pokaždé zasáhnu cíl, ale ne vždycky je to místo, na které jsem mířil.“
„Vůbec nechápu, o čem mluvíš, Starku.“
„Já vím, já vím. Říkal jsem, že tohle mi moc nejde.“ Prohrábl si vlasy, takže mu zůstaly trčet. „Nejlíp ti to asi vysvětlím na příkladu. Slyšelas někdy o upírovi jménem William Chidsey?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ale to ještě nic neznamená. Označili mě teprve před pár měsíci a o upířích politicích vůbec nic nevím.“
„Will nedělal politiku, ale sport. Skoro dvě stě let byl upíří mistr v lukostřelbě a nikdo ho neporazil.“
„Tím pádem byl absolutní mistr světa, protože upíři jsou nejlepší lučištníci ze všech.“
Přikývl. „Přesně. Will to skoro dvě století dokázal každému nandat. To skončilo před šesti měsíci.“
Zamyslela jsem se. „Před šesti měsíci, to znamená v létě. Upíři v létě pořádají svoji verzi olympiády, viď?“
„Jo, říkají tomu Letní hry.“
„Fajn, takže tenhleten Will je hodně dobrý s lukem. Ty evidentně taky. Znáte se dobře?“
„Znali. On umřel. Ale máš pravdu, předtím jsme se znali fakt hodně dobře.“ Odmlčel se, ale za okamžik dodal: „Byl to můj mentor a nejlepší přítel.“
„Jé, to mě mrzí,“ zakoktala jsem rozpačitě.
„Mě taky. Zabil jsem ho.“