2.kapitola
Ale opravdu jen teoreticky. I takhle zdálky jsem zřetelně viděla, že Afroditino znamení je zpátky. Přejela jídelnu studenýma modrýma očima, nafoukaně se ušklíbla a otočila se znovu k Dariovi. Opřela se mu rukou o prsa.
„To bylo od tebe vážně hezké, žes mě doprovodil až sem. Máš pravdu, měla jsem se vrátit do školy hned, jak jsem se dozvěděla, že prázdniny se ruší, a ne až o dva dny později. Ve městě se dějí hrozné věci a tady, pod vaší ochranou jsme v největším bezpečí. A jestli fakticky budeš hlídat před vchodem naší koleje, je to nejen nejbezpečnější, ale taky nejlákavější místo široko daleko.“ Vysloveně předla, to se nedá jinak nazvat. Ta holka je úplně zkažená. Kdybych nebyla tak zaskočená, že ji zase vidím, okomentovala bych tenhle její výstup patřičnými zvuky. Například hlasitým dávením.
„Musím se vrátit na stráž. Dobrou noc, má paní,“ řekl Darius a vysekl fantastickou poklonu. Vypadal jako nějaký krásný romantický rytíř ze starých dobrých časů, akorát neměl koně a blyštivou zbroj. „Je mi potěšením, že ti smím sloužit.“ Věnoval Afroditě ještě jeden úsměv, obrátil se a vyšel ven.
„A já bych ti tu službu s největším potěšením oplatila, to si buď jistý,“ pronesla dvojsmyslně, jakmile se ocitl z doslechu. Potom se zadívala na spolužáky, kteří na ni zvědavě civěli, zvedla jedno dokonale vytrhané obočí a ohrnula nos tak, jak to umí jen ona. „Co čumíte? Děláte, jako byste někoho dokonalého viděli poprvé v životě. Byla jsem pryč jen pár dní, sakra, na to by i vaše mizerná krátkodobá paměť měla stačit. No tak, já jsem ta krásná mrcha, kterou všichni tak strašně rádi nenávidíte.“ Když na to nikdo nic neřekl, obrátila oči v sloup. „Jděte se bodnout.“ Svůdně vykročila k salátovému baru a začala si nakládat na talíř. Všichni se konečně vzpamatovali, zabručeli pod fousy pár urážek a vrátili se k jídlu.
Nezasvěcenému by Afrodita připadala stejná jako obvykle, to znamená absolutně namyšlená. Já si ale všimla, že ve skutečnosti je nervózní a napjatá. Dokázala jsem se do její situace dokonale vcítit – ještě před chvilkou jsem prožívala úplně to samé. Vlastně jsem v tom pořád lítala.
„Myslel jsem, že se z ní stal člověk,“ sykl Damien tlumeně. „Ale už má zase znamení.“
„Nyktiny cesty jsou nevyzpytatelné,“ pronesla jsem a snažila se, aby to znělo moudře a skrz naskrz velekněžsky.
„To já bych Nyktiny cesty popsala jiným slovem, které začíná na N,“ ozvala se Erin. „Uhodneš ho, ségra?“
„Naprosto ujeté?“ navrhla Shaunee.
„Přesně.“
„To jsou dvě slova,“ namítl Damien.
„Ále, nedělej z toho vědu,“ zavrčela Shaunee. „Podstatné je, že Afrodita je ježibaba, a my jsme tak nějak doufaly, že se na ni Nyx konečně vykašlala, když jí zmizelo znamení.“
„Tak nějak doufaly není úplně výstižný výraz,“ vložila se do toho Erin.
Všichni na Afroditu zírali jako na nějaký exponát. Já se marně snažila spolknout aspoň sousto salátu. Věc se má tak: Afrodita bývala nejoblíbenější, nejvlivnější mládě na téhle škole a taky největší mrcha. Jenže pak si znepřátelila naši velekněžku Neferet, ta ji přede všemi totálně znemožnila a od té doby je Afrodita už jen největší mrcha.
Samozřejmě, jak je pro mě typické, nějakým záhadným způsobem jsme se skamarádily – nebo přinejmenším navázaly spolupráci. Ne že bychom chtěly, aby o tom ostatní věděli, to zase ne. Ale stejně jsem si o ni dělala starosti, když zmizela. Sice se za ní hned vydala Stevie Rae, ale až dodneška se mi ani jedna z nich neozvala.
Moji ostatní kámoši, jmenovitě Damien, Jack a dvojčata, ji pochopitelně nemůžou vystát. Takže říct, že je zaskočilo a otrávilo, když zamířila rovnou k našemu stolu a posadila se vedle mě, je fakticky slabé slovo. Asi jako když se v Indiana Jonesovi ten padouch napije ze špatného poháru, rozpadne se na prach a ten rytíř prohlásí: „Nezvolil správně.“
„Civět na lidi není zdvořilé, i když u mě vás omlouvá moje neodolatelná krása,“ podotkla a nabrala si na vidličku salát.
„Co tady sakra děláš, Afrodito?“ zeptala se Erin.
Afrodita spokla sousto a potom na ni s hranou nevinností zamrkala. „Jím, ty trubko,“ odvětila sladce.
Shaunee se v tu chvíli taky vrátil dar řeči. „Sem mají běhny vstup zakázán.“
„Jo, klidně si to tady přečti,“ řekla Erin a ukázala na pomyslnou ceduli na opěradle jejich lavice.
„Vážně se nerada opakuju, ale v tomhle případě učiním výjimku. Vlezte mi na záda, siamky.“
„Co je moc, to je moc,“ vyštěkla Erin. Už se ani nesnažila mluvit potichu. „Dáme ti se ségrou takovou facku, že ti to znamení zase zmizí.“
„A tentokrát snad už navždycky,“ podpořila ji Shaunee.
„Nechte toho,“ okřikla jsem je. Holky po mně louply nenávistným pohledem. Stáhl se mi žaludek. Vážně jsem jim tak odporná? Píchlo mě u srdce, ale narovnala jsem se a bez mrknutí se jim zadívala přímo do očí. Jestli dokončím proměnu a stanu se dospělou upírkou, bude ze mě jednou jejich velekněžka, takže by se měly hezky zklidnit a poslechnout si, co jim chci říct. „Tohle už jsme probraly. Afrodita patří do Dcer temnoty, a protože má nadání pro zemi, patří taky do našeho kruhu.“ Na vteřinu jsem se zarazila a napadlo mě, jestli to nadání doopravdy ještě má anebo o něj přišla, když se proměnila z mláděte v člověka a potom zase zpátky. Jenže to bylo moc složité, a tak jsem radši rychle pokračovala. „Vy všichni jste výslovně řekli, že ji přijímáte mezi sebe a že už jí nebudete nadávat a urážet ji.“
Dvojčata mlčela, ale vedle mě se ozval Damienův nezvykle bezvýrazný hlas. „To jsme řekli, ale nikdo netvrdil, že se s ní chceme kamarádit.“
„Jako bych o to stála,“ odsekla Afrodita.
„Nápodobně, čůzo!“ pronesla unisono dvojčata.
„Jděte se bodnout,“ opáčila Afrodita, vzala tác a začala se zvedat.
Už jsem jí chtěla nařídit, aby si zase sedla, a dvojčatům ať zmlknou, když se venku na chodbě začaly ozývat hodně divné zvuky.
„Co se to sak…“ Nestačila jsem to ale doříct. Do jídelny totiž vletělo nejmíň deset koček a všechny syčely a prskaly jako šílené.
Abyste rozuměli, Škola noci je plná koček. A to myslím doslova. Když si některá zdejší kočka vybere svoje mládě, všude za ním chodí, spí v jeho pokoji a v případě mojí Naly si na něj neustále mrzutě stěžuje. V upíří sociologii jsme se hned na začátku učili, že kočky mají k upírům zvláštní vztah odpradávna, nikomu z nás to tím pádem nepřijde divné. Takovouhle melu jsem ale ještě nezažila.
Belzebub, velikánský šedý kocour, který patří dvojčatům, se vrhl na lavici přímo mezi ně. Byl naježený tak, že vypadal ještě dvakrát větší než normálně, vztekle mhouřil jantarové oči a upřeně zíral na otevřené dveře jídelny.
„Belzebube, broučku, copak se stalo?“ zavrkala na něj konejšivě Erin.
Nala mi vyskočila na klín, opřela se tlapičkami s bílými ponožkami o moje rameno a vyslala ke dveřím děsivý skřek. Znělo to, jako by jí úplně přeskočilo. Na chodbě se pořád ozýval ten nepopsatelný randál.
„Hele,“ vyhrkl Jack, „já vím, co to je.“
Mně to v tu chvíli došlo taky. „To štěká pes.“
Vtom se do jídelny vřítilo cosi, co připomínalo spíš velkého žlutého medvěda. V patách se mu držel nějaký kluk a za ním pár nezvykle rozcuchaných a zadýchaných dospělých, včetně profesora šermu Draka Lankforda, instruktorky jezdectví Lenobie a několika Erebových synů.
„Mám tě!“ zahulákal kluk, smykem zabrzdil jen kousek od našeho stolu, chňapl tu bafající příšeru za obojek (růžový kožený se stříbrnými kovovými hroty, jak jsem si všimla) a jediným pohybem na něj přicvakl vodítko. Medvěd v tu ránu přestal štěkat, kecnul si na mohutný zadek a s vyplazeným jazykem k němu zbožně vzhlédl. „No jasně. Teď jsi najednou hodná,“ zamumlal kluk. Pes vycenil tesáky v nezaměnitelném úsměvu.
Štěkot sice utichl, ale kočky v jídelně pořád vyváděly jako pominuté. Všechno to syčení vyvolávalo dojem, jako by v místnosti unikal vzduch z propíchnuté duše.
„Přesně tohle jsem se ti snažil od začátku vysvětlit, Jamesi,“ řekl Drak Lankford a bezradně se zadíval na psa. „S tímhle zvířetem budeš mít na naší Škole noci velké problémy.“
„Jmenuju se Stark, ne James,“ prohlásil kluk. „A já vám zase od začátku vysvětluju, že tenhle pes ke mně patří. Smiřte se s tím. Kam jdu já, tam jde i ona.“
Napadlo mě, že tenhle kluk se psem je vážně zajímavý. Nechoval se k Drakovi přímo drze, ale rozhodně s ním nemluvil uctivě, nebo dokonce vyděšeně, jako to při prvním kontaktu s dospělými upíry dělá valná většina čerstvě označených mláďat. Koukla jsem se na jeho obnošené tričko s logem Pink Floydů, ale neměl tam žádný znak třídy. Nedokázala jsem odhadnout, do kterého ročníku chodí ani jak dlouho už je označený.
„Starku,“ oslovila ho Lenobia. Evidentně ho chtěla přivést k rozumu. „Na téhle škole prostě psa mít nemůžeš. Sám vidíš, jak na něj reagují naše kočky.“
„Zvyknou si na ni. V chicagské Škole noci si aspoň zvykly. Ona je obvykle nehoní, ale ta šedá si o to vyloženě říkala. Syčela a šla po ní drápy.“
„A jéje,“ šeptl Damien.
Ani jsem se nepotřebovala dívat. Úplně jsem cítila, jak se dvojčata nafukují jako žáby.
„Propánakrále, co je to tady za randál?“ Do místnosti rázně vešla Neferet. Vypadala nádherně, mocně a autoritativně.
Všimla jsem si, jak se novému klukovi údivem rozšířily panenky. To je tak ubohé, jak se každý při pohledu na naši velekněžku a moji největší nepřítelkyni může pominout obdivem!
„Neferet, omlouvám se za ten rozruch.“ Drak si přitiskl pěst k hrudi a uctivě se velekněžce uklonil. „Tohle je můj nový svěřenec. Zrovna před chvílí přijel.“
„To vysvětluje, co tady dělá on, ale pořád netuším, co tady dělá tohle.“ Ukázala na funícího psa.
„Ta je moje,“ řekl kluk. Neferet k němu obrátila mechově zelené oči a on stejně jako Drak s úklonou pozdravil. Jakmile se narovnal, k mému nesmírnému údivu po ní blýskl úsměvem, který vypadal dost přidrzle. „Takhle si já představuju kočku.“
„Skutečně?“ Neferet zvedla jedno úzké rudohnědé obočí. „Já si takhle spíš představuju medvěda.“
Ha! Takže to není jen můj vrozený sklon k přehánění.
„Vlastně je to labrador, kněžko, ale pár lidí už mi řeklo přesně to samé co vy. Rozhodně má tlapy jako medvěd. Koukněte.“ Nevěřícně jsem zírala, jak se k Neferet otáčí zády a říká psovi: „Dej pac, Běnko.“ Pes poslušně zvedl obrovitánskou tlapu a položil ji Starkovi do dlaně. „Hodná!“ pochválil ji a pohladil po uších.
No, musím uznat, že to byl super trik.
Znovu se obrátil k Neferet. „Pes nebo medvěd, to je fuk. Hlavní je, že ke mně patří už od té doby, co mě před čtyřmi roky označili. To jí dává plné právo, aby byla moje kočka.“
„Labradorský retrívr?“ Neferet fenu teatrálně obešla a prohlédla si ji ze všech stran. „Je strašně velká.“
„Běnka je taková už odmalička, kněžko.“
„Tak se jmenuje? Běnka?“
Kluk přikývl a zase blýskl úsměvem. I když chodil už do sexty, stejně mě zaráželo, s jakou sebejistotou se baví s dospělou upírkou a ještě k tomu mocnou velekněžkou. „Vlastně se jmenuje Hraběnka, ale to je moc dlouhé.“
Neferet si přestala prohlížet psa a přísně se na něj zadívala. „A jak se jmenuješ ty, chlapče?“
„Stark,“ odpověděl.
Zajímalo by mě, jestli si někdo kromě mě všiml, jak jí zacukala čelist.
„James Stark?“ zeptala se.
„Křestní jméno jsem před pár měsíci přestal používat. Teď jsem jenom Stark.“
Nechala to bez komentáře a otočila se k Drakovi. „To je ten student, který k nám přestupuje z chicagské Školy noci?“
„Ano, kněžko,“ odvětil Drak.
Obrátila se zpátky ke Starkovi a rty se jí zvlnily ve vypočítavém úsměvu. „Hodně jsem o tobě slyšela, Starku. Musíme si spolu co nejdřív pěkně popovídat.“ Aniž z něj spustila zkoumavý pohled, řekla Drakovi: „Postarej se, ať má Stark čtyřiadvacet hodin denně k dispozici veškeré lukostřelecké vybavení, které si bude přát.“
Stark sebou lehce trhl. Neferet si toho očividně taky všimla, protože její úsměv se rozšířil. „Zprávy o tvém nadání se pochopitelně donesly až sem. Nesmíš vyjít ze cviku jen proto, že jsi přestoupil na jinou školu.“
Poprvé znejistěl. Vlastně ne, to není to správné slovo. Jakmile padla zmínka o lukostřelbě, jeho sympatický, trochu sarkastický výraz vystřídala chladná nevraživost.
„Řekl jsem to jasně, ještě než mě poslali sem. Se závoděním jsem skončil.“ Z jeho hlasu se vytratila veškerá vřelost a tichá slova se sotva donesla k našemu stolu. „Přestup na tom nic nemění.“
„Závodění? Myslíš ten hloupý turnaj Škol noci?“ Z Neferetina smíchu mi přeběhl mráz po zádech. „Mně je úplně lhostejné, jestli chceš závodit nebo ne. Nezapomeň, že tady Nyx promlouvá mými ústy, a já pouze říkám, že nesmíš zanedbávat nadání, kterým tě bohyně obdařila. Nikdy nevíš, kdy tě Nyx povolá do svých služeb – a tím nemyslím nějaké bláhové zápolení.“
Zvedl se mi žaludek. Věděla jsem, že mluví o svojí válce proti lidem. Jenomže Stark o ničem takovém neměl ani páru a evidentně se mu ulevilo, že ho nikdo nebude nutit do závodů. V jeho tváři se znovu objevil bezstarostný, trochu frackovský výraz.
„Tak to je v pohodě. Trénink mi nevadí, kněžko.“
„Neferet, co máme udělat s tím, ehm, psem?“ zeptal se Drak.
Velekněžka zaváhala jen na okamžik. Pak si k labradorce ladně dřepla. Fena napřímila velikánské uši, natáhla krk, s neskrývanou zvědavostí přiblížila vlhký čumák k Neferetině ruce a očichala ji. Belzebub na lavici proti mně výhružně zasyčel. Nale se z hrdla vydralo zavrčení. Neferet vzhlédla a zachytila můj pohled.
Snažila jsem se zachovat neutrální výraz, ale nevím, jestli se mi to povedlo. Viděla jsem svoji mentorku naposled předevčírem, když před celou školou vyhlásila lidem válku, aby pomstila Lorenovu vraždu, a pak jsme se střetly v předsálí. Samozřejmě jsme se pěkně chytly. Byla Lorenovou milenkou. Já taky, ale o to v tu chvíli nešlo. Loren mě nikdy nemiloval, naši aférku zinscenovala Neferet. Ona ví, že já o tom vím. A taky ví, že já vím, že Nyx její rozhodnutí neschvaluje.
Když to hodně zestručním, Neferet mě zasáhla na nejcitlivějším místě a já ji teď nenávidím a zároveň se jí bojím. V tu chvíli jsem hlavně doufala, že to na mně není poznat, protože velekněžka se zvedla a zamířila přímo k našemu stolu. Gestem naznačila Starkovi, aby ji následoval, a on poslechl. Pes šel samozřejmě s ním. Belzebub ještě naposled procítěně zasyčel a vystřelil pryč. Rychle jsem začala hladit Nalu a modlila se, ať moc nevyšiluje. Neferet se zastavila u nás, střelila pohledem po mně, pak po Afroditě a nakonec se podívala na Damiena.
„To je dobře, že jsi tady, Damiene. Zaveď prosím Starka do jeho pokoje a proveď ho po škole.“
„Moc rád, Neferet,“ vyhrkl kamarád, a když ho velekněžka obdařila stowattovým vděčným úsměvem, rozzářil se jako sluníčko.
„Drak ti pomůže,“ doplnila. Potom stočila zelené oči ke mně. Připravila jsem se na nejhorší. „Zoey, tohle je Stark. Starku, tohle je Zoey Redbirdová, předsedkyně našich Dcer temnoty.“
Kývli jsme na sebe.
„Zoey, jsi učednice velekněžky, a proto svěřím péči o Starkova psa tobě. Nyx tě obdařila ohromným nadáním, takže si s Běnkou určitě poradíš a zařídíš, aby se v naší škole cítila jako doma.“ Upírala na mě chladný pohled a neuhnula ani o milimetr. Její oči říkaly něco docela jiného než medový hlas. Nezapomeň, že já tady mám hlavní slovo a ty jsi jen malá holka.
Schválně jsem se od ní odvrátila a upjatě se na Starka usmála. „Moc ráda ti pomůžu, aby se tady tvému psovi líbilo.“
„Výborně,“ zavrkala Neferet. „Ach, a Zoey, Damiene, Shaunee, Erin.“ Na každého po řadě se usmála a moji kámoši k ní zbožně vzhlédli a zazubili se jako pitomci. Jacka ani Afrodity si vůbec nevšímala. „Svolala jsem na půl jedenáctou zvláštní schůzi rady.“ Koukla na svoje platinové hodinky posázené diamanty. „Máme skoro deset, tak se rychle najezte, protože tam chci mít i všechny prefekty.“
„Budeme tam!“ začimčarali jako hejno vrabců.
„Počkejte, Neferet, to mi něco připomíná,“ řekla jsem dost hlasitě, aby mě slyšeli i všichni na opačné straně jídelny. „Přijde s námi taky Afrodita. Nyx ji obdařila nadáním pro zemi a všichni jsme se shodli na tom, že tím pádem má právo na místo v radě prefektů.“ Zadržela jsem dech a pevně doufala, že mi teď moje parta nepodrazí nohy.
Naštěstí nikdo nic nenamítal, jen Nala zavrčela na Běnku.
„Jak se může Afrodita stát prefektkou, když není členkou Dcer temnoty?“ opáčila Neferet mrazivě.
Zatvářila jsem se jako nevinnost sama. „Já vám to neřekla? To mě moc mrzí, Neferet! Úplně jsem na to zapomněla kvůli všem těm hrozným věcem, co se tady poslední dobou děly. Afrodita už mezi Dcery temnoty zase patří. Slíbila přede mnou i před Nyktou, že bude dodržovat náš nový řád, a já ji přijala zpátky. Myslela jsem, že vám to udělá radost. Chtěla jste přece, aby zase kráčela cestou naší bohyně.“
„Ano,“ ozvala se nezvykle pokorným tónem Afrodita. „Chci se řídit novými pravidly a odčinit svoje chyby.“
Věděla jsem, že kdyby jí Neferet v tuhle chvíli přede všemi nedala druhou šanci, vypadalo by to, že je zbytečně krutá a neoblomná. Afrodita dala jasně najevo, že se chce změnit. A Neferet si ohromně zakládá na tom, aby si o ní druzí mysleli jen to nejlepší.
Odvrátila se ode mě i od Afrodity a s úsměvem se rozhlédla po místnosti. „To je od Zoey opravdu velkorysé, že přijala Afroditu zpět mezi Dcery temnoty, a také odvážné, protože tím zároveň přejala zodpovědnost za její chování. Ale naše Zoey se zodpovědnosti nevyhýbá, ať je sebevětší.“ Loupla po mně očima a já v nich spatřila takovou nenávist, že mi to vyrazilo dech. „Dej si pozor, aby sis toho ze samé dobré vůle nenabrala víc, než uneseš, má milá.“ V tu ránu se zase zatvářila radostně a vlídně a otočila se k novému klukovi. „Vítej v naší Škole noci, Starku.“