Vydali jsme se do ulic města, které se proměnilo v oživlou noční můru. Později jsem se divila, jak jsme to vůbec dokázali, ale pak jsem na to přišla. Nyx nad námi držela ochrannou ruku. Šli jsme pod závojem jejího stínu. Zahalili jsme se její mocí a stali se nocí navzdory tomu, že okolo nás řádilo tmou šílenství.
Krakouni ovládli pole. Byl Silvestr a právě odbila půlnoc, takže nestvůrám se doslova vrhali do rány podnapilí slavící lidé, kteří hromadně vybíhali z klubů, restaurací a krásných starých vil po petrolejových králích. Když totiž zaslechli praskot a výbuchy krakouních kouzelných ohňů, mysleli, že je to městský ohňostroj, a běželi se na něj podívat. S podivně odosobněným mrazením jsem přemítala, kolik z nich vzhlédlo k nebi a spatřilo to poslední, co měli v životě vidět: děsivé rudé lidské oči v nestvůrných ptačích tvářích.
Když jsme byli asi v půli cesty, na křižovatce Cincinnatské a Třinácté, zaregistrovala jsem policejní a hasičské sirény a výstřely. Trpce jsem se usmála. My v Oklahomě milujeme zbraně a práv, která nám dává druhý ústavní dodatek, využíváme s pýchou, upřímnou radostí a při sebemenší zámince. Docela mě v tu chvíli zajímalo, jestli proti kouzelným mytickým tvorům moderní zbraně zabírají, ale dobře jsem si uvědomovala, že o tom nebudu muset dumat dlouho. Brzo si to všichni ověříme v praxi.
Asi tak blok od opuštěného železničního nádraží se spustil protivný studený déšť, nebo spíš mrholení. Všichni jsme v tu ránu byli zmrzlí na kost, ale na druhou stranu nás to ještě líp skrylo před zvědavýma očima, ať lidskýma nebo nestvůrnýma.
A pak jsme se konečně ocitli u cíle. Do suterénu nádraží jsme se dostali snadno, stačilo vytáhnout kovovou roletu, která budila klamný dojem, že s ní nikdo nepohne. Jakmile nás obklopila sklepní temnota, všichni jsme si hlasitě oddychli.
„Bezva, už můžeme uzavřít kruh.“
„Děkuju, duchu, můžeš jít,“ začala jsem a otočila se ke Stevie Rae, kterou pořád nesl Erik. „Jsem ti moc vděčná, země, můžeš jít.“ Erin stála vlevo ode mě a já se na ni ve tmě usmála. „Vedla sis dneska dobře, vodo. Můžeš jít.“ Obrátila jsem se k Shaunee. „Ohni, děkuju ti. Můžeš jít.“ Kruh jsem uzavřela živlem, který ho otevírá. „Vzduchu, jako vždycky máš můj vděk. Můžeš jít.“ Ozvalo se tiché lupnutí, něco zasyčelo a stříbrná linie, která nás spojovala a chránila, se rozplynula.
Zatnula jsem zuby a snažila se překonat vyčerpání, které mě zmáhalo, ale asi by se mi podlomila kolena, kdyby mě Darius nechytil za ruku a nepřidržel.
„Pojďte dolů. Ještě nejsme úplně mimo nebezpečí,“ prohlásila Afrodita.
Přešli jsme dozadu ke kanálu, což byl ve skutečnosti vchod do rozsáhlého systému tunelů. Už jsem tu jednou byla a tahle druhá návštěva mi připadala stejně surrealistická jako vůbec celá noc. Když jsem tady byla naposled, kolem zuřila sněhová bouře a já přišla zachránit Heatha před Stevie Rae a tlupou mláďat, která pro změnu zachraňuju teď.
Heath!
„Zoey, už musíme jít,“ zavolal na mě Erik, když jsem se neměla k pohybu. Předal Stevie Rae Dariovi a nahoře už jsme tak zůstali jen my dva.
„Potřebuju ještě vyřídit dva hovory. Dole není signál.“
„Fajn, ale dělej,“ odvětil. „Řeknu ostatním, že za chvíli přijdeš.“
„Dík.“ Unaveně jsem se na něj usmála. „Vezmu to rychle.“
Stroze přikývl a slezl po kovovém žebříku do podzemí.
K mému překvapení to Heath zvedl hned na první zazvonění. „Co chceš, Zoey?“
„Poslouchej, Heathe, nemám moc času. Ve Škole noci se objevilo něco hrozného a teď to útočí na město. Je to fakticky špatné, hodně špatné, a nevím, kdy to skončí, protože to zatím neumím zastavit. Zachránit se před tím můžeš jedině tak, že se schováš pod zem. Ta věc nemá podzemí ráda. Rozumíš?“
„Jo,“ řekl.
„Věříš mi?“
Vůbec nezaváhal. „Jo.“
Oddechla jsem si. „Vezmi svoji rodinu a všechny, na kom ti záleží, a odveď je do bezpečí. Dům vašeho dědy má veliký sklep, ne?“
„Jasně, schováme se tam.“
„Dobře. Zase se ti ozvu, jakmile to půjde.“
„Zoey, ty se taky schováš, viď?“
Sevřelo se mi srdce. „Ano.“
„Kam?“
„Do těch starých chodeb pod nádražím.“
„Ale tam je to nebezpečný!“
„Ne, není, už ne. Neměj strach. Hlavně se taky drž stranou, ano?“
„No jo,“ odpověděl.
Ukončila jsem hovor, než jsem stačila plácnout něco, co by nás oba mrzelo. Pak jsem vytočila druhé číslo. Máma to nezvedla. Po pěti zazvoněních sepnul záznamník a ozval se její přehnaně radostný hlas: „Dovolali jste se k Hefferovým. Žijeme v lásce a bázni Boží a přejeme vám požehnaný den. Nechte nám vzkaz. Amen!“
Obrátila jsem oči v sloup, a když přístroj pípl, řekla jsem: „Mami, určitě si myslíš, že se svět ocitl ve spárech ďábla, a tentokrát nejsi daleko od pravdy. Tahle věc sice není ďábel, ale je zlá a můžeš se před ní zachránit, jedině když se schováš v podzemí, třeba do sklepa nebo nějaké jeskyně. Takže hned běž do kostela a ukryj se tam ve sklepě. Rozumíš? Mám tě ráda, mami. Postarala jsem se i o babičku, je s…“ Záznamník mě utnul. Povzdychla jsem si a moc si přála, aby mě aspoň projednou poslechla. Potom jsem sešplhala za ostatními do podzemí.
Moje parta na mě čekala kousek od vchodu. Před námi se táhl tmavý hrůzostrašný tunel, v němž se v dálce mihotala světla.
„Poslala jsem červené napřed, aby rozsvítili lampy a tak,“ řekla Afrodita a střelila pohledem po Stevie Rae. „Jako například aby připravili nějaké deky a suché oblečení.“
„Bezva, to je fajn.“ Silou vůle jsem přemohla únavu a udržela se při vědomí. Červení už zapálili pár olejových luceren, takových těch starodávných s uchem, a pověsili je na skoby přibližně ve výši očí, takže jsem rozeznávala obličeje svých kamarádů a viděla, s jakým výrazem se na mě dívají. Všichni měli stejný, dokonce i Afrodita. Báli se.
Prosím tě, Nyx, pomodlila jsem se v duchu vroucně, dej mi sílu a pomoz mi najít správná slova, protože na tomhle prvním momentu závisí, jak to tady zvládneme. Nedovol, abych to zvorala, prosím.
Nedostala jsem výslovnou odpověď, ale ucítila jsem příval tepla, lásky a důvěry, který mi rozbušil srdce a naplnil mě novou energií.
„Jo, je to špatné,“ spustila jsem. „Nebudeme si nic nalhávat. Jsme mladí. Jsme sami. Máme raněné. Neferet a Kalona jsou mocní a je dost dobře možné, že mají na své straně všechny dospělé i mláďata. Ale my máme něco, co oni nikdy mít nebudou. Lásku, pravdu a jeden druhého. A taky Nyx. Všechny nás označila a každý z nás je její vyvolený. Naše parta je absolutně výjimečná – jsme něco úplně nového.“ Odmlčela jsem se, podívala se jim zpříma do očí a snažila se jim úsměvem zvednout morálku. Pauzy využil Darius.
„Kněžko, dosud nikdy jsem nepocítil podobné zlo,“ prohlásil. „Nikdy jsem o něčem takovém ani neslyšel. To stvoření je nezkrotné a plné nenávisti. Když se vynořilo z útrob země, připadalo mi, jako by se právě zrodilo samo vtělení zla.“
„Tys to aspoň poznal, Darie. Spousta dalších bojovníků ne. Viděla jsem, jak zareagovali. Nesáhli po zbraních ani se nesnažili utéct jako ty.“
„Statečnější muž by jistě zůstal,“ hlesl.
„Blbost!“ skočila mu do řeči Afrodita. „Zůstal by akorát tak hloupější muž. Jsi tady s námi a máš šanci bojovat. Ostatní Erebovy syny buď pokosili ti hnusní ptáci, nebo jsou očarovaní jako všechna mláďata kromě nás.“
„Jo,“ zapojil se do debaty Jack. „Jsme tady, protože jsme jiní než ostatní.“
„Jsme něčím zvláštní,“ řekl Damien.
„My jsme nikdy nešly s davem,“ podotkla Shaunee.
„Přesně moje slova, ségra,“ přisvědčila Erin.
„Jsme tak neskutečně zvláštní, že by pro nás měli zřídit zvláštní školu,“ řekla Stevie Rae. Měla slabý hlas, ale evidentně ji ještě nepřešel humor.
„Bezva. Tak co teď?“ zeptal se Erik.
Všichni se zadívali na mě. Já se zadívala na ně.
„Ehm, no, vymyslíme plán,“ vyhrkla jsem.
„Plán?“ opáčil Erik. „A to je všechno?“
„Ne. Vymyslíme plán a pak nějak získáme zpátky školu. Všichni společně.“ Natáhla jsem k nim ruku jako nějaká kapitánka softballového družstva. „Jdete do toho se mnou?“
Afrodita protočila oči, ale jako první položila dlaň na hřbet mojí ruky. „Já jo,“ řekla.
„Já taky,“ přidal se Damien.
„Já taky,“ řekl Jack jako ozvěna.
„Jasně,“ pronesla jednohlasně dvojčata.
„Počítej se mnou,“ vydechla Stevie Rae.
„Nenechám si to ujít ani za nic,“ uzavřel Erik, položil ruku úplně navrch a s úsměvem se mi podíval do očí.
„Tak dobře,“ řekla jsem. „Nandáme jim to!“ Všichni to po mně samozřejmě hlasitě zopakovali a mě v tu chvíli začaly brnět špičky prstů a ten pocit se postupně rozšířil až k zápěstí. Věděla jsem, že až ostatní stáhnou ruce a já se budu moct podívat, uvidím na obou svých dlaních zbrusu nová nádherná tetování a budu si připadat jako dávná exotická kněžka se symboly bohyniny přízně namalovanými hennou. Navzdory šílenství, vyčerpání a chaosu, který nám obrátil životy vzhůru nohama, mě náhle zaplavil klid a nádherná jistota, že pořád kráčím po cestě své bohyně.
Uznávám, nebyla to moc rovná a hladká cesta. Ale byla moje, a tím pádem musela být výjimečná, jako já sama,