10.kapitola
Zůstala sem v hale a snažila se utřídit si myšlenky v mé hlavě. Wow! Darius se zeptá Aphrodity, jestli přijme jeho přísahu jako jejího válečníka. Páni! Upíří válečník lidské prorokyně. Huh. Kdo ví.
A další zvláštní věc : Stark může cítit moje pocity, které jsou dostatečně silné. No, měla sem dost silný pocit, že to bude nepříjemné. A pak mi došlo, že sem cítila silný pocit, který byl určitě cítit silně. A tak sem zkusila potlačit všechno, co mě nervovalo, což on pravděpodobně mohl cítit.
Nepochybně, z toho za chvíli zešílím.
Potlačila sem povzdech a tiše otevřela dveře. Jediné světlo pocházelo z vysoké modlitební svíčky (druhu, který najdete v obchodu s potravinami, na kterých sou opravdu zvláštní náboženské motivy). Tahle nebyla tak divná. Byla růžová, měla na sobě pěkný obrázek Panny Marie a smrděla jako růže.
Po špičkách sem šla ke Starkově posteli.
Nevypadal dobře, ale už nevypadal tak bledě a hrozně, jak tomu bylo ještě nedávno. Zdálo se, že spí. Nebo alespoň jeho oči byly zavřené, jeho dech pravidelný a vypadal uvolněně. Neměl košili. Nemocniční pokrývku měl vytaženou až nahoru. Koukali mu z ní jen ruce, takže sem mohla vidět jen obrovský bílý obvaz, kterým měl ovázaný celý hrudník. Vzpomněla sem si jak hrozně hořel a přemýšlela, a to i s ohledem na možné následky, jestli bych se neměla říznout do ruky, stejně jako to Heath udělal pro mě, a strčit mu ji k ústům. Nejspíš by začal automaticky, bez přemýšlení, pít to, co by ho mohlo vyléčit. Ale byl by pak na mě naštvaný, kdyby si uvědomil, co udělal? Pravděpodobně. Věděla sem, že Heath a Erik by určitě byly.
Sakra. Erik. Ještě sem s ním nemluvila.
"Přestaň se stresovat."
Vyskočila sem a okamžitě pohlédla Starkovi do tváře. Jeho oči už nebyly zavřené. Díval se na mě pohledem, který byl někde mezi sarkastickým a pobaveným.
"Přestaň mě psychicky odposlouchávat."
"To sem nedělal. Poznal sem to podle toho, jak sis kousala rty, tvůj neklid byl vidět i zvenku.
Takže se domnívám, že už s tebou Darius mluvil."
"Jo, mluvil. Věděl si o tom všem předtím, než si mi složil přísahu?"
"Jo, o většině. Mám na mysli, četl sem o tom ve škole a mluvili jsme o tom na hodině Sociologie minulej rok. Je ale něco jinýho o tom slyšet a zažít to, ačkoli."
"Můžeš opravdu cítit, co cítím já?" Zeptala sem se váhavě, skoro jako bych se bála dozvědět se pravdu.
"Začínám, jen to není jako bych přímo slyšel tvoje myšlenky nebo něco podobně bláznivého. Jen někdy cítím věci a vím, že ty pocity nejsou moje. Když to přišlo poprvé, tak sem to ignoroval, ale pak sem si uvědomil, co se děje a začal tomu věnovat víc pozornosti." Začal se usmívat.
"Starku, musím ti říct, že mi trochu přijde, jako bys mě tím špehoval."
Zatvářil se vážně. "Nešpehuju tě. To není o tom, že bych tě sledoval přes tvou mysl. Nebudu napadat tvou mysl, jen tě budu držet v bezpečí. Myslel sem, že ty-" zarazil se a odvrátil ode mě pohled. "Nevadí, to není důležité. Jen bys měla vědět, že nebudu používat to co je mezi námi, abych tě sledoval přes tvou mysl."
"Myslels, že já co? Dokonči, cos předtím chtěl říct."
Dlouze a podrážděně vydechl a znovu se na mě podíval. "To co sem chtěl říct bylo, že jsem myslel, že mi věříš trochu víc. To je jeden z důvodů, proč sem se rozhodl složit ti přísahu. Že mi věříš víc, než komukoliv jinému."
"Věřím ti," řekla sem rychle.
"Ale myslíš si, že tě budu sledovat? Důvěra a špehování nejdou dohromady."
Když to řekl takhle, viděla sem to jeho pohledem a některé z mých počátečních nejistot začaly slábnout. "Nemyslím si, že bys to dělal schválně, ale když cítíš moje emoce, nebo jak to je, pak bude pro tebe celkem snadné mě..." Slova se vytratila a já se začala ošívat, takhle konverzace není zrovna příjemná.
"Špehovat?" Dokončil za mě. "Ne. Nebudu. Pokud máš strach, budu věnovat pozornost pouze psychické stránce. Všechno ostatní budu ignorovat, třeba to jak se cítíš." Setkala sem se s jeho pohledech a v jeho očích uviděla bolest. Sakra! Nechtěla sem mu ublížit.
"Budeš ignorovat všechno co cítím?" zeptala sem se tiše.
Přikývl a na obličeji se mu usídlila bolestná grimasa. Ale když odpověděl, jeho hlas byl normální.
"Všechno, kromě toho, co budu potřebovat vědět, abych tě ochránil."
Beze slova sem pomalu natáhla ruku a vzala ho za tu jeho.
Neodtáhl se ode mě, ale taky nic neřekl.
"Hele, tenhle rozhovor sem začala špatně. Věřím ti. Jen sem byla překvapená, když mi Darius řekl o té psychické záležitosti."
"Překvapená?" Stark stáhl rty do úzké linky.
"Dobře, možná sem se z toho skoro zcvokla. To je lepší slovo. Mám jen na vyřešení spoustu věcí a myslím, že sem teď trochu vystresovaná."
"Ty si určitě vystresovaná," řekl. "A tou spoustou věcí máš na mysli ty tvoje dva kluky, Heatha a Erika?
Povzdechla sem si: "Bohužel ano."
Chytil mé prsty do svých. "Ti ostatní kluci nic nemění. Moje přísaha váže nás dva."
Tak tohle znělo zatraceně až moc jako Heath. Musela sem se nutit, abych se nezačala vrtět.
"Zrovna teď o nich s tebou nechci moc mluvit." Ani nikdy jindy myslela sem si, ale nahlas to neřekla.
"Chápu to," řekl. "Taky teď o těch pankáčích nechci mluvit." Zatahal mě za ruce. "Proč si na chvíli nesedneš vedle mě?"
Posadila sem se opatrně na kraj postele, nechtěla sem ho příliš tlačit nebo mu jinak ublížit.
"Neublížím ti." řekl a nasadil arogantní úsměv.
"Seš na tom mizerně." řekla sem.
"Zachránila si mě a já budu v pohodě."
"Bolí to hodně?"
"Je mi líp," řekl. "Ty masti co dali jeptišky Dariovi na popáleniny pomáhají. Kromě mé hrudi je teď všechno ostatní necitlivé." Ale když mluvil, neklidně se posunul, jako by nemohl najít pohodlnou polohu. "Jak to jde venku?" Náhle změnil téma, než sem z něj mohla dostat víc o tom, jak se cítí.
"Povedlo se všem těm Krakounům zmizet spolu s Kalonou?"
"Myslím, že ano. Stevie Rae a kluci našli tři z nich mrtvé." Vzpomněla sem si na divnou reakci Stevie Rae, když jí Dallas řekl, že ty těla hodil do popelnice.
"Co se děje?" zeptal se Stark.
"Nevím to jistě," odpověděla sem mu upřímně. "Znepokojuje mě to, co se děje se Stevie Rae."
"Jako?" povzbudil mě.
Podívala sem se na naše spojené ruce. Kolik mu toho můžu říct? Mohla bych s ním o tom skutečně mluvit?
"Jsem tvůj válečník. Můžeš mi věřit svůj život. To znamená, že mi můžeš svěřit i všechna svá tajemství." Podívala sem se mu do očí a on se sladkým úsměvem pokračoval. "Jsme spojeni přísahou. To je silnější než Otisk nebo pouto mezi přáteli. Nikdy tě nezradím, Zoey. Nikdy. Můžeš mi ve všem věřit."
Chtěla sem mu říct o mé paměti A-ya, ale místo toho sem vyhrkla : "Myslím, že Stevie Rae skrývá červená mláďata. Ty špatné."
Jeho úsměv zmizel. Posadil se a ostře se nadechnul. Byl úplně bílý. "Ne! Ty nemůžeš vstát!" zatlačila sem mu ramena mírně dozadu.
"Musíš říct o tom Dariusovi," řekl Stark skrz zaťaté zuby.
"Nejdřív si promluvím se Stevie Rae."
"Nemyslím si, že je to-"
"Vážně - musím si se Stevie Rae promluvit jako první." Vzala sem mu ruku a snažila se ho tím dotekem donutit, aby pochopil. "Je to moje nejlepší kamarádka."
"Věříš jí?"
"Chci jí věřit. Musím jí věřit." Moje ramena poklesly v porážce. "Ale kdyby mi neřekla čistou pravdu, tak půjdu za Dariem."
"Musím se dostat pryč z téhle zatracené postele, abych se ujistil, že nejsi obklopena nepřáteli!"
"Nejsem obklopena nepřáteli! Steavie Rae není můj nepřítel." Poslala sem tichou modlitbu k Nyx a modlila se, aby to byla pravda. "Podívej, i já sem dřív před mými přáteli skrývala pravdu - zlou pravdu." Zvedla sem obočí a střelila po něm pohledem. "Skrývám tebe před mými přáteli."
Zazubil se. "Tak je něco jiného."
Nenechala sem ho mě škádlit, tohle je závažné. "Ne to opravdu není."
"Dobře, slyším, co říkáš, ale stále to nechápu. Nepředpokládám, že bys se Stevie Rae chtěla mluvit tady, kdybys ji chtěla zlomit."
Zamračila sem se na něj. "Ne, to není pravděpodobné."
"Pak mi slib, že budeš opatrná a nebudeš s ní sama, když s ní budeš mluvit."
"Ona by neudělala nic, co by mi ublížilo!"
"Vlastně, ani si nemyslím, že by ti mohla ublížit, vzhledem k tomu, že ty ovládáš všech 5 prvků a ona jen jeden. Ale nevíš jaké schopnosti mají ty špatná červená mláďata, nebo kolik jich tam je. A já vím něco málo o tom jaké to je být červeným mládětem, takže mi prosím slib, že budeš opatrná."
"Jo, dobře. Slibuju."
"Fajn." Uvolnil se a trochu si na posteli poposedl.
"Hele, fakt nechci, aby ses o mě teď bál. Chci, aby ses teď soustředil na to, aby ti bylo líp."
Zhluboka sem se nadechla a pokračovala. "Myslím, že je dobrý nápad, aby ses ode mě napil."
"Ne!"
"Podívej, chceš být přece schopný mě chránit, ne?"
"Chci,"
řekl a pevně kývl hlavou.
"To znamená, že čím dřív se z toho dostaneš, tím dřív mě budeš moct chránit, viď."
"Jo."
"A rychleji se z toho dostaneš, pokud se ode mě napiješ, viď. Je to logické."
"Podívala ses v poslední době do zrcadla?" zeptal se náhle.
"Huh?"
"Máš nějakou představu, jak unaveně vypadáš?"
Cítila sem jak se mi po tváří rozlévá horkost. "Opravdu sem v poslední době neměla čas starat se o takové věci jako je make-up, nebo jak vypadají moje vlasy," řekla sem defenzivně.
"Nemluvím o make-upu nebo o vlasech. Mluvím o tom, jak bledá si. Máš tmavé kruhy pod očima."
Jeho pohled sklouzl dolů, kde jsem pod košilí měla dlouhou jizvu, která se táhla od jednoho konce mých ramen k druhému. "Jak si na tom se svým zraněním?"
"Fajn." Volnou rukou sem si tahala za košili, i když sem věděla, že jizva vidět není.
"Hele," řekl jemně. "Já jí už viděl, pamatuješ?"
Setkala sem se s jeho očima. Ano, vzpomněla sem si. Vlastně, on neviděl jen mou jizvu. Viděl mě celou. Nahou. Dobře, tak teď už sem byla rudá celá.
"Nechtěl sem tě uvést do rozpaků. Jen se ti snažím připomenout, že i ty si v poslední době málem zemřela. Musíš být silná a zdravá, Zoey. A to je důvod, proč si nevezmu tvou krev."
"Ale já taky potřebu, abys byl silný a zdravý."
"Budu. Neboj se o mě. Zdá se, že je prakticky nemožné mě zabít." Usmál se jeho roztomilým a domýšlivým úsměvem.
"Cítíš úroveň mého znepokojení ve své mysli.
Prakticky nemožné není to samé jako nemožné."
"Budu se snažit si to pamatovat." Natáhl ruku. "Lehni si na chvíli vedle mě. Mám rád, když tě mám blízko."
"Jsi si jistý, že ti neublížím?"
"Sem si skoro jistý, že mi neublížíš." Škádlivě se na mě usmál, "ale stále tě chci mít blízko sebe.
Pojď sem ke mně."
Položila sem se tak, abych ležela vedle něj. Byla sem na své straně a dívala se na něj. Opatrně sem mu položila hlavu na rameno. Natáhl se a objal mě kolem ramen. Táhl mě stále blíž k němu.
"Řekl sem, že ti neublížím. Tak se pokus uvolnit."
Povzdechla sem si a chtěla se uvolnit. Dala sem mu ruku kolem pasu a dávala si pozor, abych ho moc netlačila nebo ho nebolel můj dotek na jeho hrudi. Stark zavřel oči a já sledovala, jak se jeho tvář postupně uvolňuje a jeho dech se prohlubuje. Přísahám, že během minuty tvrdě usnul.
To bylo přesně to, co sem potřebovala proto, co sem se chystala udělat. Třikrát sem se zhluboka nadechla a soustředila se. Potom sem zašeptala: "Duchu pojď ke mně." Okamžitě sem cítila jak mě duch naplnil. Jako bych právě udělala něco neuvěřitelně magického, tak moje duše reagovala na vyvolání pátého elementu:Ducha.
"Teď tiše, opatrně a jemně jdi ke Starkovi. Pomoc mu. Vyplň ho. Posil ho, ale neprobuď ho." Mluvila sem tiše, cítila sem jak mě duch opouští.
Když mě opustil, Starkovo tělo na okamžik strnulo, pak se zachvěla nakonec si dlouze a ospale povzdechl, zatímco se duch zklidnil, doufala sem, že ho posílil. Chvíli sem se na něj dívala a pak sem pomalu zvedla. S posledním šepotem sem žádala ducha, aby zůstal se Starkem, zatímco spal. Potichu sem z pokoje vyšla po špičkách a opatrně za sebou zavřela dveře.
Ušla sem jen pár kroků, když sem si uvědomila, že nemám ponětí, kam mám jít.
Zastavila sem se a cítila, jak mi poklesla ramena. Jeptiška, která měla za chůze oči sklopené a někam spěchala, do mě málem vrazila. Naštěstí vzhlédla a naše pohledy se setkali. "Sestra Bianca?" Myslela sem si, že jsem jí poznala.
"Ach, Zoey, ano, to jsem já. Je taková tma, že sem tě málem neviděla."
"Sestro, myslím, že jsem se ztratila. Mohla byste mě navést do mého pokoje?"
Laskavě se usmála. Připomínala mi sestru Marii Angelu, i když nebyla ani zdaleka tak stará. "Pokračuj dolů tímto sálem, dokud nepřijdeš ke schodišti. Jdi až do nejvyššího patra. Myslím, že sdílíš pokoj s Afroditou. Je to číslo 13."
"Šťastná třináctka," povzdechla sem si. "To sedí."
"Ty nevěříš ve štěstí?"
Pokrčila sem rameny. "Vlastně sestro, sem příliš unavená na to, abych věděla, na co zrovna teď věřím."
Poplácala mě po ruce. "No, jdi do postele. Pomodlím se za tebe k Panně Marii. Její pomoc je lepší než nějaké štěstí."
"Díky."
Zamířila sem směrem ke schodišti. Když sem se dostala do nejvyššího patra, cítila sem se jako
stará babka a jizva na hrudi mi hořela a pulzovala zároveň s rychlým tempem mého srdce. Otevřela sem dveře a vyšla na chodbu. Naklonila sem se proti zdi a snažila se popadnout dech. Nepřítomně sem si třela hruď, ale škubla sem sebou, protože mě to zabolelo. Stáhla sem si košili a doufala, že se mi rána zase neotevřela. Zastavil se mi dech, když sem si všimla nového tetování, které z obou stran zdobilo červenou jizvu. "Zapomněla sem na to," zašeptala sem pro sebe.
"To je úžasné!"
Vykřikla sem, pustila košili a uskočila tak náhle, že jsem se praštila hlavou o zeď.
"Eriku!"