16.kapitola
Stevie Rae obvykle neměla problémy se spánkem. Bylo to sice klišé, ale ve dne spala, jako, no, mrtvá. Ale ne tenhle den. Den, kdy nebyla schopná vypnout svou mysl - nebo by možná bylo pravdivější říct, že nebyla schopná vypnout její vinnou mysl. Co má dělat s Rephaimem?
Měla by to říct Zoey-to je to co musí udělat. O tom není žádných pochyb.
"Jasně, a pak Zoey zešílí jako kočka, která je dlouho držená v zavřené místnosti." zamumlala si pro sebe a pokračovala v přecházení sem a tam před vchodem do sklepa, kde byl i kořen tunelu. Stevie Rae byla sama, ale pořád házela kradmé pohledy okolo sebe, jako by čekala, že na ní někdo skočí.
Ale co kdyby ji sem dolů někdo přišel hledat? Nedělala nic špatného! Prostě jen nemohla spát. To je všechno.
Alespoň si přála, aby to bylo všechno.
Stevie Rae přecházela sem a tam a dál zírala do tmy uklidňujícího tunelu, který vytvořila ze čerstvé země nedlouho předtím. Co sakra budu dělat s Rephaimem?
Nedokázala o něm říct Zoey. Zoey by tomu nerozuměla. Nikdo by to nepochopil. Sakra, ani Stevie Rae to sama nechápe. Prostě jen věděla, že ho nemůže prozradit-nemohla ho zradit všem ostatním. Ale když byla u něj, slyšela jeho hlas a viděla lidskou bolest v jeho očích, byla většinou na pokraji paniky, a obávala se, že skrýváním Krakouna jen dokazuje, že ztrácí zdravý rozum.
Je to tvůj nepřítel! Tato věta jí stále kroužila v mysli vymykající se kontrole jako zraněný pták.
"Ne, právě teď to není můj nepřítel. Je jen zraněný." promluvila do tunelu k zemi, která jí dodala sílu.
Stevie Rae vyvalila oči. Něco jí došlo. Bylo to tím, že byl zraněný. To způsobilo celý tenhle zmatek. Kdyby byl v pořádku a napadl ji nebo kohokoliv jiného, neváhala by, a bránila se.
Takže, co kdybych ho dostala na nějaké místo, kde by se mohla vyléčit? Ano! To bylo řešení. Nemusela ho chránit. Nechtěla ho nechat zemřít. Kdyby ho ale dostala do bezpečí někam, kde by mu nikdo nemohl ublížit, Rephaim by se uzdravil a mohl by si vybrat svou vlastní budoucnost. Udělá to! Třeba se rozhodne pro dobro a postaví se proti Kalonovi a Neferet. A možná taky ne. Ale to není její starost.
Ale kam by mohl jít?
A pak, s pohledem upřeným do tunelu jí napadlo perfektní řešení. Ale to by znamenalo, že by musela odhalit některá ze svých tajemství a byla by hodně překvapená, kdyby Zoey dokázala pochopit, proč před ní ty věci skrývala. Ona to pochopí. Už taky musela udělat pár ošklivých rozhodnutí. A navíc, Stevie Rae měla pocit, že Zoey nebude překvapená ze všeho, co jí hodlá říct, pravděpodobně jí to půjde říct co nejdřív.
Takže, řekne Zoey o místě, které bude pravděpodobně také to, kam pošle Rephaima, když se budou v dohledné době všichni přesouvat do Školy noci. Nebude tam úplně sám, a ani nebude v úplném bezpečí, ale bude daleko od ní, už za něj nebude odpovědná a nebude mít k němu žádné povinnosti.
Pocítila vzrušení a zatočila se jí hlava. Konečně přišla na to, jak vyřešit tuhle příšernou situaci. Pomocí svých vnitřních hodin zjistila, že má jen něco málo přes hodinu do západu slunce. Kdyby byl normální den, nikdy by se nedostala ven, ale dneska cítila, jak je slunce slabé. Slunce nedokáže prozářit silnou vrstvu šedých mraků a vrstvu ledu, který vypadal, že se trvale usadil na celé Tulse. Byla si jistá, že když vyjde ven, neshoří. Byla si taky jistá, že by tam neměli pobíhat jeptišky, protože všechno bylo pokryté ledem. Vše je zmrazené a dokonalé. Stejně šla zkontrolovat její červená mláďata. Červená mláďata byla její nejmenší problém, přinejmenším od rána do večera. Všichni byly zalezlý v jejich postelích v suterénu. Samozřejmě, všichni budou za hodinu vstávat. Když to Zoey řekne, a ona to udělá, budou si muset promluvit o dalším kroku, což znamená, že Zoey bude potřebovat její přítomnost.
Stevie Rae si nervózně kousala nehty. Bude to velké setkání typu ´A co budeme dělat teď?´ , na kterém bude muset Zoey prozradit všechna její tajemství. Na tohle setkání se opravdu netěšila.
Navíc tu bylo taky to, že Afrodita měla vizi. Stevie Rae nevěděla, co viděla, ale prostřednictvím jejich otisku cítila, že vize způsobila, že Afrodita byla zmatená a otřesená. Pak to zmizelo, což pravděpodobně znamenalo, že Afrodita v tuto chvíli tvrdě spí. To bylo dobře, protože nechtěla, aby se Afrodita pomocí otisku dozvěděla, co má Stevie Rae za lubem. Mohla jen doufat, že už teď toho Afrodita neví příliš mnoho.
"Takže teď nebo nikdy. Čas pro kovboje," Stevie Rae si pro sebe zašeptala. Nedala si šanci, aby couvla. Šla rychle a tiše po schodech ze sklepa, kde byl tunel, do sklepa opatství. Samozřejmě, všechna červená mláďata ještě spala a byla totálně mimo. Dallasovo chrápání proudilo místností a vyvolalo na její tváři úsměv.
Šla k prázdné posteli a stáhla z ní přikrývku. Pak se vrátila znovu do sklepa. Pohybovala se s důvěrou ve tmě k ústí tunelu. Bez váhání do něj vešla. Milovala tu vůni a pocit, že je obklopena zemí. I když věděla, co se chystá udělat, mohla to být největší chyba jejího života. Dotkla se země a nechala jí uklidnit svoje nervy. Působilo to na ní jako známé objetí jejích rodičů.
Stevie Rae šla tunelem až za jeho první jemné křivky. Tam se zastavila a položila deku na zem. Třikrát se zhluboka nadechla a soustředila se. Když mluvila, její hlas byl tichý a měl takovou moc, že se vzduch kolem ní doslova vlnil, jako vlny veder nad silnici v létě.
"Země, jsi moje tak, jako jsem já tvoje. Vyzývám tě, přijď ke mně." Tunel kolem Stevie Rae se okamžitě naplnil vůní louky a zvukem větru, který se opírá do stromů. Cítila trávu pod nohama. A to nebylo vše, co mohla Stevie Rae cítit. Cítila zemi všude kolem sebe, tím se jí její nadání připomínalo, takhle ho pociťovala. Vnímala Zemi a ta ji ovanula. Zvedla ruce a ukázala prsty na nízkou a špinavou stěnu stropu. "Musíš pro mě tuto zemi otevřít. Prosím." Strop se zachvěl a špína zmizela. Všechno probíhalo pomalu. Pak se ozval zvuk, jakoby vzdychala stará žena a nad
Stevie Rae se rozevřela země.
Instinktivně se přitiskla k ochranné stěně tunelu, ale slunce nebylo nikde vidět ani cítit. Pršelo? Ne. Rozhodla se podívat dírou nahoru na zamračenou oblohu a pár kapek našlo její tvář. Ale to nebyl déšť. Padal zmrzlý led, hodně. Bylo to ale lepší pro to, co musela udělat.
Stevie Rae si zabalila deku kolem ramen a vystoupala po zřícené stěně tunelu nahoru. Objevila se nedaleko od jeskyně Panny Marie. Mezi ní a stromy, které lemovaly areál opatství. Byla skoro tma, takže se zdálo, že už slunce zašlo. Stevie Rae ale stále musela mhouřit oči. Nelíbilo se jí, jak zranitelná se cítila na slunečním světle, i když světlo bylo tak dobře filtrované, že tam prakticky ani nebylo.
Setřásla ze sebe neklid a rychle obrátila pohled na kůlnu, kde nechala Rephaima. Byl tak blízko. Sklonila hlavu před bodavým ledem, který se snášel z oblohy a rozběhla se ke kůlně. Stejně jako v noci, když se dotkla západky, si nemohla pomoct a prolétlo jí hlavou Prosím, ať je mrtvý. Bylo by o tolik lehčí, kdyby byl mrtvý..
Kůlna byla teplejší, než si pamatovala a zvláštně to tam smrdělo. Spolu s vůní sekačky na trávu a dalšího nářadí na zahradničení, jako byly různé pesticidy a hnojiva uložené na poličce, tam bylo ještě něco jiného. Něco, z čeho měla husí kůži. Pomalu si razila cestu nářadím, bylo to jaká překážková dráha, tak se pohybovala pomalu k zadní části boudy. Najednou si uvědomila, co jí vůně připomněla, což přimělo její kroky zaváhat a pak se zastavit úplně.
Kůlna byla cítit po Rephaimovi a jeho krvi, voněla jako temnota, která ji obklopila poté, co ne-zemřela a její lidskost byla téměř úplně zničena. Připomnělo jí to její černé dny a noci, které byly naplněny jen vztekem, násilím a strachem.
Potlačila touhu zalapat po dechu, když si spojila vůni s něčím úplně jiným. Červená mláďata, ta která skrývala a bála se o nich povědět Zoey, byla cítit stejně. Tohle nebylo dobré, snažila se dýchat málo, aby náhodou nenavázala spojení, ale ona mohla. A ona to udělala. Tohle spojení jí ale vnuklo nepříjemnou předtuchu.
"Opět si za mnou přišla sama," řekl Rephaim.