17.kapitola
Rephaimova slova k ní proudila tmou. Bez ohledu na to, že byl monstrum, jeho hlas byl nádherný, takový který lidem láme srdce. To bylo všechno po tom, co ho včera zachránila. Jeho lidství zasáhlo Stevie Rae a ona ho nebyla schopná zabít.
Dnes zněl ale jinak, silnější než předtím. Ulevilo se jí, ale zároveň jí to vystrašilo.
Setřásla ze sebe obavy. Nebyla nějaký bezmocný člověk, který se dal na útěk při prvním náznaku nebezpečí. Tomuhle ptákovy by mohla nakopat zadek. Stevie Rae se napřímila. Rozhodla se, že mu pomůže dostat se pryč, a to je zatraceně taky to, co teď udělá.
"A koho si čekal? Johna Wayna a kavalerii?" Chovala se jako její matka, když byl jeden z jejích bratrů nemocný a otravný. Stevie Rae šla dopředu. Tvar, který byl předtím jen tmavým stínem schouleným v zadní části budovy, byl najednou zřetelný. "No, nejsi mrtvý a sedíš vzpřímeně, takže se musíš cítit líp, viď?"
Naklonil hlavu mírně na stranu. "Kdo je John Wayne? A kdo je kavalérie?"
"Kavalérie. To prostě znamená, že tě přijdou zachránit dobří lidé. Není to moc vzrušující, ačkoliv. Každopádně, tady armáda není. Jsem tu jen já."
"Považuješ se za dobrého člověka?"
Překvapil jí jeho schopností vést s ní normální rozhovor. Pomyslela si, že kdyby zavřela oči, lehce by si ho mohla splést s normálním mužem. Samozřejmě, moc dobře věděla, kdo je. Nezavřela oči a neodvrátila hlavu, on totiž rozhodně nebyl normální.
"No, jo, já jsem dobrá, ale ve skutečnosti nejsem v žádné armádě." Stevie Rae si ho prohlédla. Stále ještě nevypadal moc dobře-rozhodně vypadal zbitě, špinavě a zlomeně. Stále ležel našikmo na haldě nějakých věcí. Opíral se svou nezraněnou levou stranou o zadní část kůlny. Než odešla, přikryla ho kusy ručníků. Jeho oči byly jasné a varovné, ale neodvrátil zrak z její tváře. "Takže se cítíš líp?"
"Jak si řekla, nejsem mrtvý. Kde jsou ostatní?"
"Jak jsem ti říkala už dřív, zbytek Krakounů zmizelo spolu s Neferet a Kalonou."
"Ne mám na mysli další synové a dcery člověka."
"Ach, moji přátelé. Většina z nich spí. Takže nemáme moc času. Nebude to lehké, ale myslím si, že vím, jak tě odsud dostat v jednom kuse." Odmlčela se a zadívala se na něj. "Můžeš jít, ne?"
"Udělám, co budu moct."
"Co to sakra znamená? Jen mi prosím odpověz buď ano nebo ne. Je to důležité."
"Anooo."
"Stevie Rae polkla, když na ní toto slovo zasyčel. Napadlo jí, že i kdyby zavřela oči, nikdy by si ho nemohla splést s normálním člověkem. "Dobře, dobře, pojďme."
"Kam mě vedeš?"
"Myslela jsem na to, že tě musím dostat někam, kde by si byl v bezpečí a mohl se doléčit. Nemůžeš zůstat tady. Našli by tě. Hej, nemá tvůj táta i ty moc velkej problém s tím být v podzemí, že ne."
"Dávám přednost zemi a nebiiii." Znělo to hořce a dal opravdu velký důraz na slovo nebe.
Stevie Rae si dala ruce v bok. "Takže to znamená, že nemůžeš jít do podzemí?"
"Raději ne."
"Ne, můžeš si vybrat. Buď zůstaneš skrytý v podzemí a v bezpečí, nebo zůstaneš tady, kde tě najdou a zemřeš." Nebo ještě hůře, pomyslela si, ale nahlas to neřekla.
Nemluvil poměrně dlouho a Stevie Rae začala uvažovat, jestli náhodou Rephaim opravdu nechce zemřít, což byla myšlenka, o které ani neuvažovala. Možná, že to uhodla. Dávalo by to smysl, i když. Jeho vlastní lidé ho opustili, pro ně je mrtvý a moderní svět pro něj byl něco úplně jiného, než to co si pamatoval z dob, kdy terorizoval vesnici Čerokézů. Jak moc to pokazila tím, že ho nenechala zemřít?
"Chci raději žít."
Ale výraz jeho tváře naznačoval ,že to co řekl bylo větším překvapením pro něj, než pro ní.
"Dobře. Fajn. Pak tě ale odsud potřebujeme dostat." Udělala krok směrem k němu, ale zastavila se. "Musíš mi zase slíbit, že budeš hodný, jo?"
"Jsem příliš slabý, než abych byl pro tebe nebezpečný." řekl prostě.
"Dobře, pak jen doufám, že slovo, které si mi dal, stále platí. Jen nezkoušel nic hloupého a zvládneme to." Stevie Rae přistoupila až k němu, a pak si dřepla. "Raději se podívám na tvoje obvazy. Možná, že než odejdeme, budu je muset vyměnit nebo dotáhnout." Prohlédla ho a zatímco kontrolovala zranění začala přesně popisovat, co dělá a co vidí.
"No, vypadá to, že mech zapracoval. Nevidím moc krve. Kotník je dost oteklý, ale nemyslím si, že je zlomený. Nevidím už žádné další zlomeniny." Dotáhla mu jeho obvazy na kotníku a další, které byly uvolněné. Nakonec zbylo jen křídlo. Stevie Rae sáhla za něj a začala dotahovat obvazy, které byly volné a Rephaim, který byl během vyšetření úplně tichý najednou sebou trhl a zasténal bolestí.
"Ach, sakra. Promiň. Vím, že tě to křídlo bolí."
"Utáhni to víc kolem mě. Pevně kolem celého mého těla. Nebudu moct chodit, pokud mi ho zcela
neznehybníš."
Stevie Rae přikývla. "Udělám, co budu moct." Natrhala ručníky na kusy a pak se naklonila dopředu, aby měla přístup k jeho zádům. Zatnula zuby a pracovala tak rychle a jemně, jak mohla. Nenáviděla jak se třásl a potlačoval bolestné sténání.
Když skončila s křídlem, nabrala vodu a pomohla mu napít se. Poté, co se přestal třást vstala a natáhla k němu ruce. "Dobře, tak pojď a pochlap se."
Díval se na ni a ona v jeho tváři mohla přečíst zmatek. Usmála se. "To znamená, že sebereš všechny svoje síly a zintenzivníš je, abys mohl udělat něco, co je pekelně těžký."
Přikývl, pak pomalu natáhl ruku a vzal jí za tu její. Vytáhla ho, což mu umožnilo posunout jeho hmotnost a vytáhnout ho na nohy. S bolestivým vydechnutím se mu podařilo postavit, i když se snažil moc nestoupat na zraněný kotník. Nevypadal moc stabilně. Stevie Rae ho držela za ruce. Dávala mu možnost si zvyknout na to, že je vzpřímené poloze. Zároveň se ale trochu bála toho až půjdou ven. Pomyslela si, jak zvláštní je, že jeho ruce hřejí a jsou tak lidské. Vždycky si myslela, že jsou ptáci studení a opeření. Vlastně, ona nikdy neměla ráda ptáky. Kuře její mámy se jí bálo. Vždycky hystericky mávalo křídly a křičelo. Jednou, když šla vybírat vejce, našla jednu slepici s vyklovanýma očima. Stevie Rae se zachvěla a Rephaim pustil její ruce.
"Jsi v pořádku?" zeptala se, aby zakryla trapné ticho, které mezi nimi bylo.
Přikývl. Ona kývla taky. "Vydrž, než začneš chodit, půjdu se podívat, jestli nenajdu něco, co by ti pomohlo. Stevie Rae se zadívala na hromadu zahradničního náčiní. Nakonec jí zrak padl na masivní lopatu. Vzala jí a vrátila se k Rephaimovi. Jedním rychlým pohybem ulomila její konec a podala mu ji. "Použij to jako hůl. Přenes na to svou hmotnost, místo zraněného kotníku. Můžeš se opřít i o mě, ale jakmile se dostaneme do tunelu, budeš muset jít sám, takže to budeš potřebovat."
Rephaim si vzal od ní dřevěnou rukojeť. "Tvoje síla je impozantní."
Stevie Rae pokrčila rameny. "Jo, někdy přijde vhod."
Rephaim se pokusil udělat krok vpřed a pomocí rukojeti přenesl jeho váhu tak, aby byl schopen chodit. Stevie Rae viděla, že mu to způsobuje velkou bolest. Stále bez její pomoci došel až ke dvěřím kůlny. Tam se zastavil a pohlédl na ni.
"Chci tě do něčeho zabalit. Počítám s tím, že nás nikdo neuvidí, ale je tady šance, že zrovna
vyleze nějaká jeptiška a podívá se z okna. Takhle by viděla jen mě a někoho, kdo je zabalený v dece. Nebo v to alespoň doufám."
Rephaim přikývl a Stevie Rae ho zabalila do přikrývky, ze které mu koukala jenom hlava. Konec přikrývky strčila za obvaz, aby mu nespadla.
"Takže, tady je můj plán. Víš o tunelech, které jsou pod městem, viď?"
"Ano."
"No, já je trochu rozšířila."
"Nerozumím."
"Mám nadání pro Zemi. Mohu ji víceméně řídit. Alespoň některé její aspekty. Nedávno jsem zjistila, že jedna z věcí, co můžu udělat je pohnout jí při vytváření tunelu. A tak sem tunely spojila s vchodem do kláštera."
"O tomto druhu energie můj otec mluvil ve spojení s tebou."
Stevie Rae rozhodně nechtěla diskutovat s Rephaimem o jeho strašným otci a ani nechtěla vědět, proč mluvil o její síle a o ní. "Jo, dobře. Takže jsem otevřela část tunelu, abych mohla přijít sem za tebou. Není to daleko od téhle boudy. Pomůžu ti dostat se tam. Když budeš v tunelu, odvedu tě do depa. Můžeš se tam schovat a navíc je tam jídlo a pití. Vlastně je to tam fakt pěkný. Bude ti tam dobře."
"A jsi si jistá, že mě tam tvoji přátelé nenajdou?"
"Zaprvé. Uzavřu tunel mezi depem a opatstvím. Potom řeknu mým přátelům něco jako, že se tunel zřítil. Doufám, že tím získáš dost času na to se uzdravit a pak odtamtud odejít, než tam někdo začne čmuchat."
"Jak je odradíš od toho, aby šli do tunelů?"
Stevie Rae si povzdechla a otřela si rukou obličej. "Chtěla jsem jim říct pravdu. Že tam jsou červená mláďata, která se schovávají v depu v tunelech. Že jsou nebezpeční, ale jenom proto, že oni si nemohly vybrat mezi dobrem a zlem."
Rephaim po několik úderů srdce mlčel. Nakonec řekl. "Neferet měla pravdu."
"Neferet? Co tím myslíš?"
"Pořád říkala, že by se můj otec měl spojit s červenými mláďaty. Že by mohly být jejich vojáky. To jsou ty červená mláďata, o kterých byla řeč?"
"Musí to být oni," řekla smutně. "Nechtěla jsem tomu věřit. Chtěla jsem věřit, že nakonec udělají správnou věc a vyberou si dobro nad zlem. Prostě jsem jen myslela, že potřebují nějaký čas, aby si to srovnaly v hlavě, to je všechno. Ale myslím, že jsem se mýlila."
"To jsou ty mláďata, které budou držet tvoje přátele dál od tunelů?"
"Doufám. Budu se snažit, držet je od nich dál. Tím získám čas pro tebe i pro ně." Pohlédla mu do či. "I když jsem se v nich mýlila." Aniž by něco řekl, když otevřela dveře, přešel k ní, a položil jí ruku okolo ramen a vstoupili do mrazivého soumraku.
Stevie Rae věděla, že Rephaim musel mít hrozné bolesti, když váhavě kráčeli z boudy směrem k otvoru v zemi, kterou vytvořila. Dokazoval to ale jen zvuk, jako kdyby lapal po dechu. Trochu víc se o ni opřel a ona byla znovu překvapená tím, jak teplý byl. Obklopil ji známý pocit, jako když jí muž objímá kolem ramen. Dala mu ruku kolem boku a podepřela ho. Stále se dívala kolem sebe se zatajeným dechem ve strachu, že někdo, jako otravný macho Erik, je může vidět. Zahalené slunce zapadalo. Stevie Rae cítila, jak opouští ledem zahalenou oblohu. Byla jen otázka času, kdy se mláďata, upíři a jeptišky probudí.
"Pojď, jde ti to dobře. To zvládneš. Musíme si pospíšit." Snažila se tím Rephaima povzbuzovat a taky tím trochu uklidnit její obavy.
Ale nikdo na ně nezakřičel. Nikdo za nimi nepřiběhl. Za mnohem kratší dobu, než Stevie Rae čekala se dostaly k otevřenému tunelu.
"Musíš to slézt s pomocí rukou i nohou. Není to daleko. Budu se ti většinu času snažit pomoct se stabilitou."
Rephaim neztrácel čas ani energii odpovědí. Přikývl, otočil se, odhodil deku a pak se chytl nabízených drobných paží Stevie Rae. Ačkoliv byl obrovský a jeho paže byly velké, silné a pevné, vážil o hodně míň než ona. S její pomocí pomalu a bolestně zmizel dole v zemi. Stevie Rae šla za ním.
V tunelu se Rephaim opřel o stěnu a snažil se popadnout dech. Stevie Rae si přála, aby ho tam mohla nechat odpočívat, ale plazivý pocit v její šíji ji varoval a křičel, že ostatní se už probouzí a hledají ji. Našli by ji ale s Krakounem!
"Musíš jít dál. Hned. Vypadneme odsud. Tudy." Ukázala do tmy před nimi. "Je tam opravdu tma, ale nemám čas jít pro lampu. Budeš ve tmě v pořádku?"
Přikývl. "Už dlouho mám raději noc."
"To je dobře. Postupuj tímhle tunelem, dokud nedojdeš na místo, kde se špinavá zeď mění na cement. Pak odbočíš vpravo. Bude to matoucí, je tam hodně tunelů. Ale ty zůstaneš v hlavním. Je tam světlo nebo alespoň doufám, že to tam pořád svítí. Ať tak či onak, je tam všechno. Lampy, jídlo, pokoje s lůžky a všechno co budeš potřebovat."
"A jsou tam taky tmavá mláďata."
To nebyla otázka, ale Stevie Rae mu odpověděla. "Jo, jsou tam. Ale zatímco já a ostatní červená mláďata jsme byly v pokojích, oni se od nás i od našich pokojů drželi dál. Nevím, kde jsou teď, když tam nejsme my a ani nevím, co udělají s tebou. Nemyslím si, že tě budou chtít sníst-nevoníš moc dobře. Ale nevím to jistě. Oni-" zarazila se a hledala ta správná slova. "Nejsou jako já-jako my ostatní."
"Jsou ze tmy. Jak jsem už řekl, s tímto tématem jsem dobře obeznámen."
"Jo. Fajn. No, já jsem přesvědčená, že budeš v pořádku." Stevie Rae se znovu odmlčela. Nevěděla co říct, ale nakonec vyhrkla. "Tak, myslím, že se ještě někdy uvidíme."
Díval se na ní, ale nic neříkal.
Stevie Rae se ošila. "Rephaime. Musíš jít. Není to tu teď bezpečné. Když shodím tunel, nikdo tě nebude moct sledovat, ale musíš si pospíšit."
"Nechápu, proč si zradila svůj lid, abys mě zachránila." řekl.
"Nikoho jsem nezradila. Jen jsem tě nechtěla zabít!" ječela, ale pak ztišila hlas a pokračovala.
"Proč si řekl, že jsem zradila své přátele? Vypadám snad, že jsem si snad vybrala zemřít a potom znovu žít? Podívej, vybrala jsem si dobro nad zlem. Nebylo by to, že bych tě nechala zemřít odklonění od mé cesty?"
"Takže říkáš, že to, žes mě zachránila, byla volba pro to, čemu vy říkáte dobro?"
Stevie Rae se na něj dlouze podívala a řekla. "Záleží na tvém svědomí. Tvůj život je takový, jaký chceš aby byl. Tvůj táta je pryč. Zbytek Krakounů taky. Když jsem byla ještě malá a něco jsem zkazila nebo mi někdo ublížil, moje maminka mi zpívala trochu hloupé písně. Zpívala to, co jsem potřebovala, abych se sebrala a začala zase od začátku. A to je to, co musíš udělat. Jen jsem ti prostě dala druhou šanci." Stevie Rae vystrčila ruku. "Doufám, že až se příště potkáme, nebudou z nás nepřátelé."
Rephaim se podíval z její nastavené ruky k její tváři a pak zpět na ruku. Pak ji pomalu a skoro váhavě uchopil. Nebylo to moderní podání ruky, ale byl to tradiční upíří pozdrav držení předloktí.
"Dlužím ti život, kněžko."
Stevie Rae zčervenala. "Říkej mi jen Stevie Rae. Necítím se zrovna teď moc jako kněžka."
Sklonil hlavu. "Pak tedy, dlužím ti život Stevie Rae."
"Dělej správné věci a tvůj dluh bude splacen." řekla. "Šťastně jsem se setkali, šťastně se rozloučíme a šťastně se znovu shledáme, Rephaime."
Snažila se vytáhnout ruku z jeho sevření, ale nechtěl ji nechat jít. "Jsou všichni jako ty? Všichni tvoji spojenci?"zeptal se.
Usmála se. "Ne, já jsem z nich nejdivnější. Jsem první červený upír a někdy si myslím, že jsem tak trochu experiment."
Stále ji držel za paži a řekl: "Byl jsme první z dětí mého otce."
Ačkoliv se na ni pevně díval, nemohla přečíst jeho výraz. Všechno co v šeru viděla, byl tvar lidských očí a jejich nadpozemskou záři-stejnou červenou záři jaká ji pronásledovala ve snech. Záře, kterou měla spojenou s tmou a hněvem. Zavrtěla hlavou a víc pro sebe, než pro něj řekla:
"Být první, může být těžké." Přikývl a konečně pustil její paži. Bez dalšího slova se otočil a odbelhal se do tmy.
Stevie Rae pomalu počítala do sta, pak zvedla ruce a řekla: "Země, znovu tě volám." Její živel jí okamžitě odpověděl, naplnil tunel vůní jarní louky. Před pokračováním hluboce vydechla. "Sval strop. Vyplň zemí tuto část tunelu. Zavři pro mě tento tunel. Tak, aby tudy už nikdo nemohl projít."
Špína ustoupila v přední straně a začala se nad ní pohybovat, pak se propadla dolů a zpevnila se, až tam nebylo nic, než zeď země před ní.
"Stevie Rae co to sakra děláš?"
Stevie Rae se otočila a položila si ruku na srdce. "Dallasi! Víš, jak si mě vylekal? Zatraceně, myslím, že jsem měla málem infarkt."
"Promiň. Myslel jsem si, že víš, že jsem tady."
Začalo jí bušit srdce. Stevie Rae se dívala Dallasovi do tváře a snažila se najít náznak toho, že jí viděl, když se loučila s Krakounem. Ale jeho obličej nevypadal podezřele, zrazeně nebo naštvaně, spíš zvědavě a trochu smutně. Jeho další slova jí potvrdila, že tam nebyl dost dlouho, aby uviděl Rephaima.
"Uzavíráš ho, abys držela zbytek dál od kláštera, viď?
Stevie Rae přikývla a snažila se, aby na jejím hlase nebylo poznat, jak moc se jí ulevilo. "Jo. Nemyslím si, že by nebylo chytré dát jim tak snadný přístup k jeptiškám."
"Bylo by to pro ně trochu jako bufet starých dam." Dallasovi se potměšile zaleskly oči.
"Nebuď hrubý." řekla Stevie Rae, ale nemohla se na něj přestat usmívat. Dallas byl opravdu rozkošný. Nejen, že to byl její neoficiální přítel, ale také byl génius v oblasti elektřiny nebo instalatérství nebo v podstatě čehokoliv v oblasti depa.
Usmíval se na ni, pak přistoupil a natočil si na prst jednu z jejích blonďatých kadeří. "Nejsem hrubý. Jen jsem realista. A chceš mi říct, že jsi nepřemýšlela o tom, jak snadné by bylo pošmáknout si na těch jeptiškách?"
"Dallasi!" Přimhouřila oči a šokovaně se na něj podívala. "Kruci, jasně že jsem nepřemýšlela, jaké by to bylo jíst jeptišky! Dokonce to i zní hnusně! A jak už jsem ti říkala dřív, není chytré myslet na to, jak jíst lidi! Není to pro tebe dobré!"
"Hej, relaxuj drahoušku. Jen jsem s tebou konverzoval." Podíval se na stěnu za ní. "Tak jak to chceš vysvětlit Zoey a ostatním?"
"Udělám to, co bych udělat měla. Co sem měla udělat už dávno. Řeknu jim pravdu."
"Myslel jsem, žes chtěla ochránit tmavá mláďata, protože sis myslela, že by časem mohly být jako my."
"Jo dobře, myslela jsem si to, ale asi jsem to zpackala."
"Dobře, je to na tobě. Ty jsi naše velekněžka. Řekni Zoey a ostatním co chceš. Vlastně to můžeš udělat už teď. Zoey je na tzv. setkání v kavárně. Přišel jsem tě najít a říct ti o tom."
"Jak jsi věděl, kde mě hledat?"
Usmál se na ni a objal ji kolem ramen. "Znám tě zlatíčko. Nebylo těžké přijít na to, kde budeš."
Společně vyšli z tunelu. Stevie Rae mu ovinula paži kolem pasu. Opřela se o něj a byla ráda, že je to normální chlap. Byla to úleva vrátit se k něčemu, co zná. Chtěla dostat Rephaima z její mysli. Jen pomohla někomu, kdo byl zraněný. To je všechno. A teď je po všem. Vážně, šlo jen o jednoho raněného Krakouna. Kolik by jí asi tak mohl způsobit problémů?
"Znáš mě, jo?" šťouchla ho do boku.
Šťouchl jí zpátky. " Ne tak dobře, jak bych chtěl zlato."
Stevie Rae se zasmála, ignorovala skutečnost, že to znělo trošku strojeně, jak moc se snažila být zase normální.
Ignorovala taky skutečnost, že na kůži stále cítila Rephaimovu temnou vůni.