3.kapitola
"Bude v pořádku?" Snažila jsem se šeptat, tak abych nevzbudila Starka, byla jsem zřejmě neúspěšná, protože jeho zavřená víčka se zachvěla a jeho rty se mírně zvlnily v bolestivém, a jeho typicky nakoufakén úsměvu.
"Ještě nejsem mrtvý," řekl.
"A já nemluvím s tebou," řekla jsem mnohem podrážděnějším hlasem, než jsem zamýšlela.
"Mírni se, u-we-tsi-a-ge-ya," pokárala mě jemně babička Redbirdová, když jí sestra Marie Anděla,
představená benediktinek, pomáhala do malé místnosti ošetřovny.
"Babičko! Tady jsi!" Spěchala jsem k ní abych pomohla sestře Marii Anděle, posadit ji do křesla.
"Jen má o mě strach." Stark měl zavřené oči, ale jeho rty se opět zvlnily v úsměv.
"Já vím, tsi-ta-ga-a-s-ha-ya. Ale Zoey je velekněžka v učení a musí se naučit ovládat své emoce."
Tsi-ta-ga-a-s-ha-ya! Zasmála bych se nahlas, kdyby babička nevypadala tak bledě a slabě, a
kdybych neměla celkově tolik starostí. "Promiň, babi. Měla bych hlídat svou náladu, ale je to trochu těžké, když lidi, které miluji nejvíce, skoro umřeli!" Dokončila jsem ve spěchu a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila. "A neměla bys být v posteli?"
"Hned, u-we-tsi-a-ge-ya, hned."
"Tsi-ta-ga-a-s- co jste tím myslela?" Starkův hlas byl plný bolesti, jak mu Darius natíral hustý krém na jeho popáleninu, ale i přes to zněl pobaveně a zvědavě.
"Tsi-ta-ga-a-s-ha-ya," opravila babička jeho výslovnost, "znamená kohout."
Jeho oči jiskřily humorem. "Každý říká, že jste moudrá žena."
"Což je méně zajímavé než to, co říkají o vás, tsi-ta-ga-a-s-ha-ya," řekla babička.
Stark vyprskl smíchy, ale pak začal lapat po dechu.
"Buď vklidu!" přikázal Darius.
"Sestro, myslela jsem, že jste říkala, že tu budou doktoři." Snažila jsem se, aby to neznělo tak
vyděšeně, jak jsem se cítila.
"Lidský lékař mu nemůže pomoci," řekl Darius než mohla sestra Marie Anděla reagovat.
"Potřebuje odpočinek a klid a-"
"Odpočinek a klid stačí," přerušil ho Stark. "Jak jsem řekl předtím: Ještě nejsem mrtvý."
Střetl se s pohledem Daria a hned jsem si všimla, jak Erebův syn pokrčil rameny a kývl hlavou, jako by připustil něco, co mi nechtěl říct.
Prostě jsem ignorovala to málo mezi nimi, ale moje trpělivost vyprchala hodinu předtím. "Dobře, co si mi neřekl?"
Jeptiška, která teď pomáhala Dariovi po mě střelila dlouhým, chladným pohledem a řekla: "Možná, že zraněný chlapec potřebuje vědět, zda jeho oběť nepřišla nadarmo."
Jeptiščina ostrá slova mi způsobila šok a nával viny, která se mi usadila v krku a nedovolovala mi
zareagovat na tvrdé oči ženy. Starkova oběť byla, že byl ochoten obětovat jeho život pro mě. Spolkla jsem sucho v krku. Stojí můj život za to? Vždyť je mi sedmnáct. Zase jsem to zpackala. Byla jsem reinkarnovaná dívka, vytvořená past na padlého anděla, a to zanmenalo, že uvnitř mé duše jsem si nemohla pomoci, milovala jsem ho i když jsem věděla, že bych neměla...nemůžu...
Ne, já nestojím za Starkův život.
"Já už to vím." Starkův hlas nezaváhal, náhle zněl silný a jistý. Zamrkala jsem, abych odehnala slzy a setkala se s jeho očima. "To, co jsem udělal bylo jen součástí mé práce," řekl. "Jsem bojovník. Zavázal jsem svůj život do služeb Zoey Redbirdové, velekněžce a milované Nyx. To znamená, že jsem to vykonal pro naši bohyni, a to že jsem byl sražen k zemi a trochu popálený není nic, jestli to pomohlo porazit Zoey toho zlého chlapa. "
"Dobře řečeno, tsi-ta-ga-a-s-ha-ya," řekla mu babička.
"Sestro Emily, ulehčím vám vaše povinnosti na ošetřovně po zbytek noci. Prosím pošlete sestru Biancu sem. Věřím, že byste měla možná nějaký čas strávit v klidném rozjímání o Luke 6:37," řekla sestra Marie Anděla.
"Jak si přeješ, sestro," řekla jeptiška a spěchala z pokoje.
"Luke 6:37? Co to je?" zeptala jsem se.
"Nesuďte a nebudete souzeni; neodsoudíš, a nesmíš být odsuzována; odpustíš a bude ti odpuštěno," řekla babička. Usmála se společně se sestrou Marií Andělou, když Damien tiše zaklepal na pootevřené dveře.
"Můžeme dál? Je tu někdo, kdo by opravdu chtěl vidět Starka." Damien se ohlédl přes rameno a já za ním uviděla pohyb. Jemné haf!, které přišlo na tichou reakci mi řeklo, že ten někdo byl obrovský pes.
"Nechci, aby sem šla." Stark se zašklebil bolestí, když se náhle otočil, aby nemusel vidět Damiena
nebo dveře. "Řekni Jackovi, že už je teď jeho."
"Ne," zastavila jsem Damiena, když začal ustupovat. " Jack už může dovést Hraběnku sem dovnitř."
"Zoey, ne já-" Stark začal, ale moje zvedlá ruka ho utnula.
"Jen ji dovede," řekla jsem. Pak jsem se setkala se Starkovýma očima. "Věříš mi?"
Podíval se na mě, byla to dlouhá doba. Viděla jsem jeho zranitelnost a bolest jasně, ale nakonec
přikývl a řekl: "Věřím ti."
"Do toho, Damiene." řekal jsem.
Damien se otočil a zamumlal něco přes rameno a pak posunul stranou. Jack, Damienův přítel vstoupil do místnosti jako první. Jeho tváře byly růžové a jeho oči byly podezřele lesklé. Zastavil se po několika metrech a otočil se zpátky ke dveřím.
"Tak pojď. Je to v pořádku. Je tady," Přemlouval Jack.
Žlutý labrador vešel do místnosti a já byla překvapená tím, jak tiše se dokázala přemístit na tak
velkýho psa. Zastavila se krátce po boku Jacka, podívala se na něj a zavrtěla ocasem.
"To je vpořádku," opakoval Jack. Usmál se na Běnku a pak setřel slzu, která mu unikla z oka a stekla dolů po tváři. "Už je lepší." Jack ukázal k posteli. Hraběnka otočila hlavu směrem, kterým ukazoval a podívala se přímo na Starka.
Zraněný kluk a pes jen zírali jeden na druhého, zatímco, přísahám, jsme všichni zadrželi dech.
"Ahoj,krásko." Stark mluvil váhavě, jeho hlas zněl přidušeně .
Hraběnčiny uši ožili a ona naklonila hlavu.
Stark natáhl ruku a pobídl jí. "Pojď sem, Běnko."
Jakmile jeho příkaz zlomil hráz uvnitř psa, Hraběnka vyrazila vpřed, kňučela, skákala a štěkala. V
podstatě zněla a působila spíš jako štěně, než jako sto liber vážící pes.
"Ne!" Nadával Darius. "Ne na postel!"
Hraběnka poslechla válečníka a spokojila se s nacpáním hlavy k boku Starka a cpala její velký nos pod jeho ruku. Zatímco její celé tělo bylo v pohybu, Starkův obličej zářil štěstím. Hladil ji a pořád ji opakoval , jak moc mu chyběla a že je hodná holka.
Neuvědomila jsme si, že tak moc brečím, dokdu mi Damien nepodal kapesník.
"Díky," zamumlala jsem a otřela si tvář.
Krátce se usmál a pak se přesunul k Jackovi, objal ho kolem ramen, pohladil a také mu podal
kapesník. Slyšela jsem, jak mu Damien říká: "Pojď , půjdeme najít pokoj, který nám sestra připravila. Potřebuješ si odpočinout."
Jack se vysmrkal, vydal vzlykavý zvuk, přikývl a nechal Damiena, aby ho vyvedl z pokoje.
"Počkej , Jacku," zavolal na ně Stark.
Jack se podíval na postel, kde si ještě přád Hraběnka opírala hlavu o Starka, který měl ruku kolem jejího krku.
"Udělal jsi dobře, že jses postaral o Běnku, když já jsem nemohl."
"Nebyl to žádný porblém. Nikdy dřív jsem psa neměl, tak jsem nevěděl, jak opravdu skvelí jsou."
Jackův hlas se trošku zlomil. Odkašlal si a pokračoval. "Já jsem- Jsem rád, že nejsi, ehm, zlý a
špatný, a tak podobně , že už může být zase s tebou."
"Jo, o tom..." Stark se odmlčel, obličej se mu zkřivil bolestí, jak se pohl. "Nejsem si úplně na sto procent jistý, co jak bude. Tak jsem si myslel, že bychom mohli mít Hraběnku napůl."
"Opravdu?" Jackova tvář se rozzářila.
Stark unaveně přikývl. "Opravdu. A mohl bys s Damienem odvýst Běnku do svého pokoje a přivést ji ke mně zase později?"
"Samozřejmě!" Řekl Jack, odkašlal si a pak pokračoval. "Jo, jak jsem už předtím řekl. Ona nebyla
žádný problém."
"Dobře," řekl Stark. Zvedl Hraběnčin čenich a podíval se jí do očí. "Jsem v pořádku, krásko. Teď jdi s Jackem , všechno bude dobré."
Věděla jsem, že mu to způsobuje bolest, ale Stark se posadil, sklonil se a dal Hraběnce pusu a nechal si od ní olíznout tvář. "Hodná holka..to je moje kráska.." zašeptal a znovu ji dal pusu a řekl: "Teď jdi s Jackem! Jdi!" a ukázal na Jacka.
Po posledním olíznutí Starkovi tváře a neochotném fňuknutí, se otočila a odklusala k Jackovi,
zavrtěla na něj ocasem na pozdrav, zatímco on si utíral oči a jednou rukou ji pohladil.
"Opravdu dobře se o ni postarám a přivedu ji zpět k tobě, jakmile dnes zapadne slunce. Jo?"
Starkovi se podařil úsměv. "Dobře, díky Jacku." Pak se zhroutil do polštářů.
"Potřebuje odpočinek a klid," řekl Darius nám všem a pokračoval v práci na Starkovi.
"Zoey, možná bys mi mohla pomoci dostat tvoji babičku do jejího pokoje. I ona potřebuje ticho a klid. Byla to dlouhá noc pro nás pro všechny," řekla sestra Marie Anděla.
Promítala jsem své obavy mezi Starkem a babičkou. Dívala jsem se pořád tam a zpět, mezi dvěma lidmi, o které jsem se tolik starala.
Stark zachytil můj pohled. "Hele, postarej se o svou babičku. Cítím, že slunce brzy vyjde. Chystám se jít ven, až zapadne."
"No...dobře." Šla jsem ke straně jeho postele a rozpačitě tam stála. Co jsem chtěla udělat? Políbit ho? Chytit za ruku? Říct, že vše bude v pohodě a usmát se? Myslí, že nebyl můj oficiální přítel, ale měli jsme mezi sebou pouto, které je překračuje hranice přátelství a je víc než to. Pocit zmatenosti a strach zmizely z mé zóny pohodlí. Položila jsem ruku na jeho rameno a zašeptala: "Děkuji ti za záchranu života."
Jeho oči se setkaly s mýma a najednou se zbytek místnosti vytratil. "Vždy budu dávat pozor, aby bylo tvoje srdce v bezpečí, i když moje by mělo přestat bít aby tomu tak bylo." řekl mi tiše.
Sklonila jsem se a políbila ho na čelo a zamumlala jsem: "Pokusme se nedopustit, aby se to stalo, ano?"
"Dobře," zašeptal.
"Uvidíme se , jakmile zase zapadne slunce," řekla jsem Starkovi předtím, než jsem se přesunula k babičce. Sestra Marie Anděla a já jsme ji postavili na nohy, téměř jsme ji nesly z pokoje Starka dolů do krátké místnosti podobné jako nemocniční pokoj. Babička byla drobná a křehká pod mou oporou. Můj žaludek se mi stáhl vždy, když jsem se o ni starala.
"Nebuď nervózní , u-we-tsi-a-ge-ya," řekla sestra Marie Anděla a pokládala kolem ní polštáře.
"Jdu pro tvoje léky proti bolesti," řekla sestra Marie Anděla babičce. "Taky zkontroluju, jestli jsou
žaluzie ve Starkově pokoji zatažené a závěsy zahrnuté, takže máte pár minut na rozhovor, ale až se vrátím, budu trvat na tom, že si vezmeš svou pilulku porti bolesti a půjdeš spát."
"Jsi tvrdá žena, která tady velí, Marie Andělo," řekla babička.
"Je dobré to vědět, že Sylvie," řekla jeptiška a spěchala z pokoje.
Babička se na mě usmála a poklepala na postel vedle ní. "Pojď si sednout blíž ke mně, u-we-tsi-a-
ge-ya."
Sedla jsem si vedle babičky do tureckého sedu, snažíc se dávat pozor, abych ji moc netlačila. Její
obličej byl pohmožděný a spálený od airbagu, který ji zachránil život. Částí rtu a její tváří se táhly
stehy. Měla obvaz na hlavě a pravou ruku měla zabalenou v děsivě vypadající sádře.
"Ironie neni to, že moje zranění vypadá tak hrozné, a že je přitom daleko méně bolestivé a trvalé, ale neviditelné rány v tobě," řekla.
Začala jsem říkat babičce, že jsem opravdu v pořádku, ale její další slova prošli skrze to, co zbylo z mého zapírání.
"Jak dlouho víš, že jsi převtělená A-ya?