7.kapitola
Stevie Rae se cítila jako úplný pitomec, zabouchla dveře opatství a vstoupila do ledové noci. Nebyla na Zoey doopravdy naštvaná, ani na super skvělou, i když trochu prolhanou jeptišku. Vlastně ona nebyla naštvaná na nikoho, jen na sebe.
"Zatraceně! Nesnáším, když jsem takhle zmatená!" křikla na sebe.
Neměla na mysli, jak to teď královsky zpackala, vypadalo to spíš, jako by byla v hromadě hoven a nořila se stále hlouběji, bez ohledu na to jak rychle je odhazovala.
Zoey nebyla hloupá. Věděla, že něco není v pořádku. To bylo jasné, ale čím by měla Stevie Rae začít? Bylo toho tolik, co jí musela vysvětlit. Bylo toho tolik, co jí musela vysvětlit ohledně něj. Nikdy nechtěla nic z toho, co se stalo. Především tu věc s Krakounem. Zatraceně. Předtím, než ho objevila skoro mrtvého, ji skoro nenapadlo, že by toho byla schopná. Kdyby jí předtím někdo o něm řekl, vysmála by se mu: "Ne, to se nikdy nestane!"
Ale bylo to možné, protože se to stalo. On se stal.
Stevie Rae procházela kolem tichého opatství a hledala Erika, který by mohl snadno odhalit tohle poslední, nejhorší tajemství a opravdu, snažila se přijít na to, jak se dostala do takové příšerné situace. Proč ho zachránila? Proč prostě nezařvala na Dallase a ostatní a neskončili to?
To by se stalo, kdyby nepromluvil, předtím než omdlel.
Ale on promluvil. Zněl jako člověk. A ona nebyla schopná ho zabít.
"Eriku!". Kde do háje je? "Eriku, pojď sem!"
Přerušila svůj vnitřní boj a zavolala do noci. Noci? Stevie Rae zamžourala na východ a přísahala, že nebe začíná dostávat barvu zralých švestek, jako před úsvitem. "Eriku! Je čas podat hlášení!" Stevie Rae zařvala potřetí. Zastavila se a rozhlédla se po tichém opatství.
Stevie Rae sklouzla pohledem na zelený dům, který byl dočasně použit jako stáj pro koně Zoey a zbytku party, kteří na nich uprchli ze Školy noci. Ale nebyl to zelený dům, který upoutal její pozornost. Byla to nevinně vypadající bouda vedle něj. Nemohla se na ní přestat dívat. Bouda vypadala jako normální budova bez oken. Dveře nebyly zamčené. Měla by to vědět. Nebylo to tak dávno, co v ní byla.
"Hele, co se děje? Vidělas tam něco?"
"Do prdele!" Stevie Rae vyskočila a otočila se, srdce jí v hrudi bušilo tak silně, že téměř nemohla dýchat. "Eriku! Vystrašil jsi mě! Měl bys udělat aspoň nějaký zatracený hlasitý zvuk nebo něco než na někoho takhle vybafneš."
"Je mi to líto, Stevie Rae, ale tys mě volala."
Stevie Rae si zastrčila blond lokny zpátky za ucho a snažila se ignorovat skutečnost, že se jí třesou ruce. Prostě jen vážně není
dobrá v tom, plížit se kolem a skrývat před přáteli jisté věci. Zvedla bradu a přinutila svoje nervy se uklidnit. Nejjednodušší způsob jak to udělat bylo vynadat tomu zabedněnci Erikovi.
Stevie Rae přimhouřila oči a podívala se na něj. "Jo, volala jsem tě, protože si měl být vevnitř s ostatními. Co tady sakra vůbec děláš? Zoey se o tebe bála-jako by zrovna teď potřebovala ještě víc stresu."
"Zoey mě hledala?"
Stevie Rae se usilovně snažila nevalit na Erika oči. On byl táááák otravný. Chvíli se choval jako dokonalý přítel, a pak se náhle změnil v arogantního blbce. Musí to říct o něm Zoey, teda pokud jí ještě bude chtít poslouchat. V poslední době si nebyly zrovna blízké. Bylo mezi nimi příliš mnoho tajemství ... příliš mnoho nevyřčených otázek.
"Stevie Rae! Vnímej mě. Říkala si, že mě Zoey hledala?"
Stevie Rae na něj vyvalila oči. "Měls být uvnitř. Heath, Dallas a ostatní jsou uvnitř. Zoey to ví. Chtěla jen vědět, kde sakra si a proč nejsi tam, kde bys být měl."
"Kdyby se o mě bála, přišla by sama."
"Neřekla jsem, že se o tebe bála!" Stevie Rae vyštěkla podrážděně na Erika. "Zoey má toho na starost příliš mnoho, než aby ti tu dělala chůvu."
"Nepotřebuju žádnou zatracenou chůvu."
"Opravdu? Tak proč jsem pro tebe musela přijít?"
"Nevím, proč jsi tady. Byl jsem zrovna na cestě dovnitř. Jen sem chtěl ještě jednou obejít opatství. Myslel jsem, že by bylo lepší, kdybych ještě jednou obešel to, co měl zkontrolovat Heath. Víš, že lidi v noci zatraceně špatně vidí."
"Johnny B není člověk a byl s Heathem." Stevie Rae si povzdechla. "Jen jdi dovnitř. Vem si něco k jídlu a převleč se do suchého oblečení. Jedna z jeptišek ti řekne, kde budeš spát. Ještě to tady jednou zkontroluju, než vyjde slunce," řekla Stevie Rae.
"Jestli vyjde slunce," řekl Erik a mžoural na oblohu.
Stevie Rae sledovala jeho pohled a uvědomila si, že zase pršelo, teplota se pohybovala na hranici mrazu, takže z oblohy zase padal led.
"Tohle mizerné počasí není zrovna to, co teď potřebujeme," zamumlala Stevie Rae.
"No aspoň to pomůže zakrýt krev z těch Krakounů," řekl Erik.
Stevie Rae rychle od Erika odvrátila pohled. Do prdele! Nepřemýšlela o krvi! Sledovali krev Krakouna až do boudy? Došlo jí, že je to doočíbijící krvavá cesta, která křičela Tady jsem! Uvědomila si, že Erik čeká na její odpověď. "Jo, ehm, máš pravdu. Asi překopu kolem nějaký led a vezmu polámané větve, a tak zakryju krev z těch 3 ptáků," řekla s nucenou nonšalancí.
"Nejspíš je to dobrý nápad v případě, že někteří lidé budou skutečně chtít jít ven během dne. Chceš pomoct?"
"Ne," odpověděla příliš rychle, a pak pokrčila rameny. "S mými super červenoupířími zkušenostmi mi to bude trvat jen chvilku. To není problém."
"No, tak fajn." Erik odcházel, ale zaváhal. "Hele, možná bys měla věnovat pozornost krvi na okraji lesa, kde jsou v sousedství byty a silnice. Bylo to tam dost ošklivý."
"Jo, vím kde to je." Ona to ví nejlíp.
"Jo, a kde jsi říkala, že je Zoey?"
"Ehm, Eriku, neříkala jsem kde je Zoey."
Erik se zamračil, čekal, a když se na něj Stevie Rae stále jen dívala, nakonec se zeptal: "Tak co? Kde je?"
"Naposled, když sem jí viděla, tak byla dole v hale v suterénu s Heathem a sestrou Marii Andělou. Ale myslím, že šla zkontrolovat Starka a už je v posteli. Vypadala strašně unaveně."
"Stark..." zamumlal něco nesrozumitelného o malém dítěti a obrátil se zpátky k opatství.
"Eriku!" zavolala ho Stevie Rae, zatímco se v duchu proklínala za to, že zmínila jméno Starka a Heatha. Počkala, až se na ní ohlédne přes rameno a řekla :"Jako nejlepší kámoška
Zoey mi dovol, abych ti něco poradila : dneska toho zažila dost, nechtěj, aby ještě musela řešit problémy s přítelem. Jestli byla s Heathem, tak jen proto, aby se ujistila, že je v pořádku, ne proto , že by do něj byla zamilovaná. Totéž platí pro Starka."
"A?" řekl Erik, jeho tvář byla bez výrazu.
"A to znamená, že by sis měl vzít něco k jídlu, převléct se a přesunout svůj zadek do postele, aniž bys jí sledoval a odposlouchával."
"Ona a já jsme spolu, Stevie Rae. Chodíme spolu.
Tak jak můžeš považovat snahu jejího přítele starat se o ní a být s ní za sledování?"
Stevie Rae potlačila úsměv. Zoey si ho dá k snídani, vyplivne ho a bude dál pokračovat ve svém dni. Stevie Rae pokrčila rameny: "Cokoliv. Jen jsem ti chtěla poradit, to je vše."
"Jo, fajn, tak později." Erik se otočil a šel do opatství.
"Sice je to chytrej kluk, ale určitě se rozhodne špatně," řekla
Stevie Rae tiše, když sledovala, jak jeho široká ramena mizí. "Řekla bych, že na něj sedí to, jak by ho nazvala moje máma : smradlavej skunk."
Stevie Rae vzdychla. Neochotně přesunula svůj pohled dolů k řadě velkých popelnic, umístěných vedle garáže jeptišek. Odvrátila oči, nechtěla přemýšlet o strašlivých polámaných tělech, které jsou tam pohozeny. "S odpadky." Řekla ty slova pomalu, jako by mělo každé svou vlastní váhu. Stevie Rae přiznala sama sobě, že Zoey a sestra Marie Anděla mohly mít částečně pravdu v jejich malé diskuzi, ale to neznamená, že to co řekli je o něco míň hnusný.
Dobře, fajn, trochu to přehnala, ale to, že kluci hodily těla Krakounů do popelnice jí opravdu otřáslo, a ne jen kvůli němu. Její oči sklouzly ke kůlně, která stála mlčky vedle zeleného domu.
To co udělali s těly Krakounů ji trápilo, protože ona nevěřila v život po znehodnocení těla - v žádný život. Byla to nebezpečná věc, myslet si, že jsi Bůh, abys mohl rozhodnout, kdo byl hoden života a kdo ne. Stevie Rae to věděla líp než jeptišky a líp, než by kdy mohla Zoey. Nejen, že její život, teda vlastně smrt, byla zmatená díky velekněžce, která začala věřit, že je bohyně, ale Stevie Rae si kdysi myslela , že bohyně měla právo vzít život podle vlastních potřeb nebo rozmarů. Stačilo si vzpomenout na to, jaké to bylo, když byla chycena v tom hněvu a násilí a udělalo se jí zle. Nechala ty temné časy za sebou a rozhodla se pro dobro a světlo-rozhodla se pro bohyni, a to byla cesta, na níž teď pobývala. Takže, když někdo rozhodl, že něčí život není důležitý, rozrušilo ji to.
Nebo to si aspoň Stevie Rae říkala, když šla kolem opatství, na opačnou stranu od kůlny.
Dej se dohromady, holka ... dej se dohromady ... stále opakovala znovu a znovu, když došla dolů do příkopu na okraji lesa. Na ten pruh krve si až moc dobře vzpomínala. Našla tlustou, zlomenou větev, ze které rostlo ještě spoustu větviček. Zvedla ji snadno. Byla ráda za větší sílu, která přišla automaticky s její přeměnou na červeného upíra. Použila větev jako koště a kartáčovala s ní krev, zastavila se pokaždé, když odhazovala zlomenou větev nebo jednou, když vyvrátila keř cesmíny a zakryla jím karmínové bazény.
¨
Vrátila se stejnou cestou, ale dala se doleva, pryč z ulice, zpátky na trávník jeptišek. Držela se u plotu.
Nebylo to daleko, stejně jako předtím, když našla velkou krvavou skvrnu. Ale tentokrát na vrchu této skvrny neleželo žádné tělo.
Rozptylovalo jí hučení Kennyho Chesneyho "(Baby) zachraň mě". Rychle kartáčovala skvrny od krve. Sledovala cestu z kapek krve. Věděla, že kdyby ji nepřikryla větvemi a neokopala led, zavedla by ji přímo k malé kůlně.
Dívala se pozorně na dveře, povzdechla si a pak se vydala k zelenému domu.
Dveře byly otevřené, rukojetí otočila snadno. Vstoupila do budovy a zastavila se, zhluboka dýchala a umožnila vůni země smíchané s vůní třech koní, kteří tu byli umístěni, aby uklidnila její smysly. Jako když teplo prorazí ledovou vlhkost, zdálo se, že stejně proniklo teplo do její duše. Ale nedovolila si odpočívat moc dlouho. Nemohla. Musela se o něco postarat a neměla před svítáním moc času. I když slunce bylo zahalené mraky a ledem, nebylo to během dne pro červeného upíra moc příjemné. Byla nechráněná a zranitelná.
Netrvalo dlouho a Stevie Rae našla, co hledala. Jeptišky samozřejmě rády dělaly věci postaru. Místo toho, aby měli elektrické vypínače, moderní hadice a kovové věcičky, sestry měli vědra a naběračky, na zalévání kbelíky s dlouhými a děrovanými tryskami vyrobené pro zalévání malých květin a spoustu nářadí, které bylo zřejmě používáno na údržbu. Stevie Rae naplnila vědro čerstvou vodou z jednoho z mnoha kohoutků, vzala naběračku, několik ručníků z čisté hromady, kterou našla na poličce. Sloužila na uskladnění zahradních rukavic a náhradních hrnců. Na cestě ven se zastavila u mechu. Připomněl jí hustý, zelený koberec. Stála tam, kousala si ret a nerozhodně jako instinkt bojovala se svým vědomím, až se nakonec vzdala a vytrhla dlouhou řádku mechu. Pak si pro sebe zamumlala, že neví, jak ví, co ví. Stevie Rae opustila zelený dům a vrátila se do kůlny.
U dveří se zastavila a soustředila se - její reflexy, schopnost predátora vnímat svou oběť, cítit, vidět kohokoliv, kdo by číhal kolem. Nic. Nikdo venku nebyl. Déšť se sněhem a pozdní hodina drželi všechny v bezpečí a teple jejich domova.
"Všechny, kteří dovedou vycítit nebezpečí," zamumlala si pro sebe.
Rozhlédla se kolem sebe. Posunula si věci do druhé ruky a volnou rukou otevřela západku.
Dobře. Dobře. Ať už to mám za sebou. Třeba je mrtvý a já se nebudu muset vypořádat s touhle obrovskou chybou, kterou jsem udělala.
Stevie Rae posunula západku dolů a otevřela dveře. Automaticky nakrčila nos. Tahle vůně byla strašná po zemité vůni v zeleném domě. Tato malá budova voněla jako plyn, ropa a žumpa, všechno smíchané s hnusnou vůní jeho krve.
Nechala ho na druhém konci boudy za sekačkou a policí, na které byly věci, které sloužili k péči o trávník, jako jsou zahradnické nůžky, hnojiva a náplně do postřikovače. Podívala se tam a mohla rozeznat nejasný tmavý tvar, ale nehýbal se. Pozorně poslouchala, ale neslyšela nic, kromě padání ledu na střechu.
Děsila se nevyhnutelné chvíle, kdy k němu bude muset jít. Stevie Rae se přinutila vstoupit do kůlny a pevně za sebou zavřela dveře. Šla kolem police a sekačky k bytosti, která ležela na konci haly. Nevypadalo to, že se pohnul od chvíle, kdy ho sem před pár hodinami napůl přinesla, napůl dovlekla a doslova ho hodila do zadního rohu. Ležel polámaný a schoulený v nepříjemné poloze plodu na levé straně. Kulka, která mu projela hrudí, mu poté projela i křídlem, když opouštěla jeho tělo, a naprosto ho zničila. Obrovské černé křídlo leželo krvavé, zničené a zbytečné po jeho boku. Stevie Rae si taky myslela, že má zlomené kotníky. Byly oteklé a dokonce i ve tmě viděla, jak se mu na nich tvořili modřiny. Vlastně, celé jeho tělo bylo dost ošklivě pohmožděné, to ale nebylo žádné překvapení. Sestřelili ho z nebe a velké staré duby na okraji panství utlumily jeho pád natolik, aby na místě nezemřel. Ona ale neměla možnost zjistit, jak moc je zraněný. Věděla ale, že jeho vnitřnosti vypadají pravděpodobně stejně špatně jako jeho tělo zvenku. Pro všechny byl mrtvý. On vypadal jako mrtvý. Dívala se mu na hruď, ale nebyla si stoprocentně jistá. Myslela si, že viděla, jak se mu hruď zvedá nahoru a dolů s jeho dechem. Byl pravděpodobně mrtvý. Pořád na něj zírala a nebyla schopná se obrátit a odejít.
Byla sakra blázen? Proč nezačala myslet dřív, než ho sem přitáhla? Zírala na něj. On nebyl člověk. Nebyl ani zvíře. Tohle nebyla hra na Boha. Neměl zemřít. On se neměl nikdy narodit.
Stevie Rae se otřásla. Stále tam stála, jako by byla zmrazená hrůzou z toho, co udělala. Co by na to řekli její přátelé, kdyby přišli na to, že skrývá Krakouna? Odvrátila by se od ní Zoey? A jak by přítomnost této bytosti dopadla na červená mláďata, všechny červená mláďata? Jako kdyby už neměli k vyřešení spoustu temných a zlých věcí.
Jeptiška měla pravdu. Neměl by v ní vyvolávat soucit. Teď půjde vrátit ručníky a všechny věci do zeleného domu, pak půjde dovnitř, najde Daria a řekne mu, že našla v boudě Krakouna. Pak nechá válečníka provést jeho práci. Kdyby nebyl Krakoun mrtvý, vykonal by Darius svou povinnost. Jen by ulehčil ptačímu muži jeho trápení. Dlouze se nadechla a neuvědomila si, že zatímco se rozhodovala, stále ho pozorovala. Otevřel oči a jejich pohledy se setkali.
"Skonči to..." Krakounův hlas byl slabý a plný bolesti, ale byl jasně a nepopiratelně lidský.
A bylo to. Stevie Rae si uvědomila, proč nezavolala Dallase a ostatní, když ho objevila. Když promluvil a řekl jí, aby ho zabila, jeho hlas zněl jako hlas člověka, který byl zraněný, opuštěný a vystrašený. Nebyla ho schopná zabít předtím, a nebyla schopná to udělat ani teď. Jeho hlas byl odlišný, protože i když vypadal jako někdo, jehož bytí nebylo možné, jeho hlas zněl jako hlas normálního chlapa, který byl zoufalý a který byl naplněn bolestí z očekávání, co nejhorší se mu může stát.
Ne, to bylo špatně. On nečekal na to nejhorší, co se mu stane, on to chtěl. Co si prožil bylo tak strašné, že neviděl žádné jiné východisko kromě smrti. Pro Stevie Rae, třebaže z velké části si sama vytvořila kým je, dělalo ho to velmi, velmi lidským. Ona tam byla. Pochopila jeho úplnou beznaděj.