Neferet

Jak pokračuje snaha o chaos, moje bezcitná? Hluboký hlas Bílého býka se rozléhal její myslí. Neferet se otočila téměř kolem dokola, než zahlédla jeho světélkující, magickou srst, jeho masivní rohy a rozdvojená kopyta. Blížil se k ní zpoza hrobu, z něhož shlížela dolů socha andělské dívky, hlavu skloněnou. Časem se rozpadla jedna z jejích kamenných rukou a Neferet si pomyslela, že z jejího výrazu se zdá, jako by anděl dal část sebe jako oběť, snad Bílému býkovi. Při tom pomyšlení v Neferet zahořela žárlivost. Vykročila, aby se setkala se svým býkem, pohybovala se pomalu, lenivě. Neferet věděla, že je krásná, a přesto se cítila nucena vytáhnout energii z okolních stínů a vylepšit se. Její dlouhé, husté vlasy se leskly podobně jako tekuté hedvábí jejích černých šatů. Vybrala si je proto, že jí připomínaly Temnotu - připomínaly jí jejího býka. Neferet se před ním zastavila a klesla elegantně na kolena. "Snaha o chaos jde dobře, můj pane." Takže, já jsem tvůj pán? Jak zajímavé. Neferet zaklonila hlavu a svůdně se usmála nahoru na masivního boha. "Chtěl bys raději, abych ti říkala můj Choti?" Ach, pojmenovávání věcí. Je v něm síla. "Samozřejmě že je." Neferet zvedla ruku a dotkla se jednoho z jeho silných rohů. Ten se leskl jako opály. Souhlasím s tvým jménem pro nádobu. Aurox, po velkém a mocném prabýkovi z dávných časů. V tom jméně je něco příhodného a pravdivého. "Jsem ráda za tvou chválu, můj pane," řekla a myslela na to, že ještě neřekl, zda mu může nebo nemůže říkat Choti. A jak ti slouží, tato bytost vytvořená z nedokonalé oběti? "Slouží mi dobře. Nevidím nedokonalost, když se na něj dívám, jen laskavý dar od tebe." Vzpomeneš si, že jsem tě varoval, když bude, že? Nádoba může být popraskaná. "Nádoba sama není důležitá," řekla Neferet přezíravě. "Je pouze prostředkem k dosažení cíle." Vstala a přistoupila blíž k němu. "Nemusíme promrhat vzácné chvíle mluvením o Auroxovi. Ten mi bude sloužit a bude sloužit dobře - nebo přestane existovat." Odložíš moje dary stranou tak snadno? "Ale ne, můj pane!" ujistila ho. "Prostě jsem tě poslouchala a slyšela tvoje varování. Nemůžeme hovořit o něčem příjemnějším než o prázdné nádobě?" Zmínila jsi Chotě. To mi přineslo na mysl něco, co bych ti chtěl ukázat, něco, co možná, snad, shledáš zajímavé. "Jak si přeješ, můj pane." Neferet se uklonila. Jako obrovské ztělesnění Temnoty poklekl a nabídl jí svůj hřbet. Pojď, moje bezcitná. Neferet vylezla obkročmo na něj. Jeho srst byla jako led - kluzká, studená a neproniknutelná. Odnesl ji do noci, klouzal nelidsky rychle skrze stíny, jel proudem noci, pomocí skrytých, hrozných věcí, které vždycky, vždycky vyslyšely jeho výzvu, dokud nakonec nezastavil v nejtemnějším stínu pod starověkými, opadanými stromy na vyvýšenině jihozápadně od Tulsy. "Kde to jsme?" Neferet se zachvěla, jak se ho držela. Tiše moje bezcitná. Zůstaň zticha. Dívej se. Poslouchej. Neferet se dívala, poslouchala a velmi brzy, dřív než by věřila, se vysoký, svalnatý muž vynořil z jedné ze tří dřevěných chatrčí na sloupcích, které seděly na vrcholu hřebenu před ní. Přešel k okraji hřebene a sedl si na obrovský, plochý pískovcový balvan. Jedině proto, že si sedl, uviděla jeho křídla. Kalona! Jeho jméno si jen pomyslela, neřekla ho nahlas, ale býk jí odpověděl. Ano, je to tvůj starý choť, Kalona. Pojďme blíž. Pojďme sledovat. Noc kolem nich se vlnila a měnila, tajuplně zahalovala býka a Neferet, takže se zdálo, že jsou pouze součástí struktury stínů a líné mlhy, která se náhle začala vinout přes hřeben. Neferet zatajila dech, když se býk pohyboval tiše a skrytě blíže ke Kalonovi, ​​tak blízko, že mohla vidět přes jeho široké rameno a uvědomila si, že drží mobilní telefon. Začal se dotýkat displeje a Neferet mohla vidět, že se rozsvítil. Okřídlený nesmrtelný zaváhal, jeho prst se nejistě vznášel. Víš, co vidíš? Neferet zírala na Kalonu. Jeho ramena se shrbila. Mnul si čelo. Sklonil hlavu, jako by v porážce a nakonec, neochotně, odložil telefon jemně na skálu vedle sebe. Ne, pomyslela si Neferet. Nevím, co vidím. Kalona, ​​padlý bojovník Nyx, touží po někom, kdo tu s ním není. Po někom, u koho nemá odvahu ke kontaktu. Po mě? Nemohla zastavit myšlenku. Býkův neveselý smích proudil skrze její mysl. Ne, moje bezcitná. Tvůj starý choť touží po společnosti svého syna. Rephaim! V Neferet se začal vzmáhat hněv. On touží po tom klukovi? Ano, i když ještě těm pocitům nepřiřadil tahle slova. Víš, co to znamená? Neferet přemýšlela, než promluvila. Zlikvidovala žárlivost a závist a všechny příkrasy smrtelné lásky. Potom, a teprve pak skutečně porozuměla. Ano. To znamená, že Kalona má velkou slabost. Ano, vskutku. Začali mizet ze hřebene, sklouzávali ze stínu do stínu, jeli nocí. Neferet pohladila býčí šíji, přemýšlela o nových možnostech a usmívala se.

Rephaim

"Musíme si promluvit o Afroditině vizi," řekla Stevie Rae.

Rephaim vzal jednu z jejích kadeří a natočil si ji kolem prstu. Když ji zcela zachytil, hravě ji za ni zatahal. "Mluv. Já se budu dotýkat tvých vlasů."

Usmála se, ale jemně jeho ruku odstrčila. "Rephaime, počkej. Buď vážný. Afroditina vize je děsivá."

"Neříkalas mi, že Afrodita předpověděla Zoeynu smrt? Dvakrát. Stejně jako její babičky? Pokaždé pro ně předpověď těch úmrtí znamenala, že byla možnost ji odvrátit." Rephaim pohladil její tvář a něžně ji políbil, než řekl: "Stejně tak tuhle vizi použijeme my k odvrácení mé smrti."

"Jasně. To zní dobře." Přitiskla si jeho ruce ke své tváři. "Ale v něčem musíme mít jasno. Drak je něco jako klíč, takže opravdu se mu musíš vyhýbat a zůstat daleko od něj."

"Ano. Já vím." Pohladil ji ze strany hlavy, miloval jemnost jejích vlasů a nechal prsty putovat pomalu dolů po krku až na ramena.

"Rephaime, prosím, poslouchej mě." Stevie Rae vzala jeho tvář do dlaní a přiměla ho přestat hladit ji po vlasech a kůži.

"Poslouchám tě." Neochotně zaměřil pozornost na její slova.

"Přemýšlela jsem, že se možná mýlím. Možná musíš zůstat tady a nechodit do školy, a pro jistotu nechodit ani na farmu Zoeyny babičky k rituálu, nebo alespoň se musíš držet zpátky, dokud nezjistíme víc detailů o Afroditině vizi."

Rephim si sundal její ruce z obličeje a držel je ve svých vlastních. "Stevie Rae, když se začnu skrývat, kdy to skončí?"

"Já nevím, ale vím, že budeš naživu."

"Jsou horší věci než smrt. Být uvězněný svým strachem je jedna z těch věcí," usmál se. "Vlastně shledávám celou tu věc zvláštně pozitivní. Ta vize znamená, že jsem opravdu člověk."

"Co tím sakra myslíš? Samozřejmě, že jsi člověk."

"Vypadám jako člověk, tedy alespoň dokud nevyjde slunce. To, že jsem smrtelný, mě dělá opravdovějším, než jak si připadám."

"Ale nejsi z toho, že je tvá nesmrtelná krev pryč, smutný?"

"Ne, dělá mě to trochu víc normálním."

Stevie Raeiny jasné modré oči se rozšířily. "Víš, co to ještě znamená? Už v sobě nemáš část Kalonovy krve, už ne."

Rephaim se snažil pochopit Stevie Raeino popírání jeho otce. Opravdu se snažil, ale nemohl si pomoci, procházel jím obranný, téměř zlostný pocit, když se ho pokoušela odstrčit od okřídleného nesmrtelného.

"Věříš, že je toho víc než krev, co tvoří otce?" Mluvil pomalu a snažil se přenést přes své pocity a najít pod nimi pravdu.

"Jo, absolutně," řekla.

"Pak dá taky rozum, že nedostatek krve automaticky neznamená, že už otcem není." Než mohla vyvrátit, co říká, pokračoval: "Kalona je nesmrtelný, ale byl jsem po jeho boku dost dlouho na to, abych v té nesmrtelnosti zahlédl lidskost."

"Rephaime, nechci se hádat o tvém tátovi. Vím, že si myslíš, že ho nenávidím, ale to není ono. Nenávidím, že ti ubližuje."

"Chápu to." Vtáhl si ji do náruče a políbil na temeno hlavy, nadechl se sladké, známé vůně dívky a šamponu a mýdla. "Ale musíš mi dovolit, abych si v tomhle našel svou vlastní cestu. Je to můj otec. Nic se na tom nezmění."

"Dobře, zkusím dát na chvíli pokoj s řečmi, aby ses držel dál od Kalony, ​​ale chci, abys mi slíbil, že budeš přemýšlet o tom, že se budeš držet dál od Draka - alespoň na chvíli."

"Tenhle slib je snadné dát. Už jsem se snažil vyhýbat šermířskému mistrovi, protože vím, že pohled na mě mu způsobuje bolest, ale nebudu se skrývat. Nemůžu se skrývat před Drakem o nic víc, než se mohu schovávat před mým otcem."

Odtáhla se a pohlédla na něj. "Jsme v tom společně, ne?"

Setkal se s jejím pohledem. "Jsme. Vždycky."

"Dobře. Tak zůstaneme spolu, i když je to nebezpečné. Budu tě chránit," řekla.

"A já budu chránit tebe," souhlasil. Rephaim ji pak políbil, dlouze a pomalu. Chvíli si ji u sebe přidržel o něco blíž a nechal její vůni a její sladkost, aby ho zahalila.

"Musíš jít?" Mluvila s tváří zavrtanou v jeho hrudi.

"Ty víš, že ano."

"Už se tě přestanu ptát, zda s tebou mám jít nahoru, protože vím, že nechceš, abych šla, ale chci, abys věděl, že pokud bys někdy změnit názor, budu s tebou až do samého konce. Protože i když jsi pták, jsi můj pták."

Rozchechtal se. "Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, ale já jsem tvůj pták a tvůj pták potřebuje jít ven k ranní obloze a roztáhnout svá křídla."

"Jasná páka." Líbilo se mu, že ho pustila první a zářil nadšením, i když se na něj usmála ne zcela uvěřitelně. "Budu tady, až přiletíš domů."

"To je dobře, protože vždycky lítám domů za tebou." Rychle ji políbil, stáhl si košili a odešel z jejich pokoje. Byl rád, že odešel předtím, než mu v kůži začalo to hrozné píchání. Nenáviděl pocit paniky, který ho přepadal, když běžel tunely, se silnější a silnější touhou po nadzemním světě a vábením nebe.

Jen kousek od poslední tunelové křižovatky před výstupem ze suterénu uviděl, jak se něco pohybuje ve stínech a automaticky zaujal obranný postoj.

"Hej, uklidni se. To jsem jen já."

Uklidnil se, když poznal Shaunin hlas, těsně následovaný samotnou dívkou, která se vynořila z pravé větve tunelu. Vypadala rozcuchaně a nesla velký plastový koš.

"Ahoj, Shaunee," řekl. "Jsi v pořádku?"

"Jo, myslím. Mám ještě jednu várku svých věcí na odtažení z pokoje Erin do mého nového tam dole." Ukázala palcem za sebe do tmy.

"A ano, vím, že tam budu muset rozvěsit světla."

"Ty potřebuješ světlo?"

Usmála se, zvedla ruku, natáhla dlaň, foukla do ní a objevil se vesele tančící plamínek. "No, vlastně ne, ale každý, kdo by mě chtěl přijít navštívit asi ano."

"Pokud bys chtěla, tak ti s tím zítra pomůžu," slyšel sám sebe říkat a najednou si přál, aby to neřekl. Co když je stejná jako většina ostatních mláďat a opravdu s ním nechce nic mít?

Nemusel mít starosti. Shaunee ho neodmítla. Ve skutečnosti se čím dál víc usmívala. "To by bylo úžasné. Chtěla jsem zkusit nějaká pověsit, až odnesu poslední náklad věcí, ale stěhování mě úplně vysálo a všechno, co opravdu chci udělat, je stočit se do klubíčka na svou pohodlnou novou postel a znovu se podívat na poslední epizodu Hry o trůny na svém iPadu. Moc se mi líbí Daenerys (princezna - Matka draků)."

"Stevie Rae a já jsme se taky dívali. Víš, že jsou v tom havrani."

"Jo, a draci a mrtvé věci a boží trpaslík, kteří by všichni měli být pěkně ujetí a blázniví, ale v dobrém slova smyslu." Kousala se do rtu a vypadala, jako by se snažila rozhodnout, zda říct víc, takže tam Rephaim jen stál a čekal, i když se jeho kůže začala ozývat. Konečně Shaunee řekla velmi tichým hlasem: "Erin se to nikdy nelíbilo. Říkala, že je Dungeons and Dragons (PC hra na hrdiny - Pán podzemí a draci) pěkný brak, a já jsem s ní nahlas souhlasila, ale pak jsem se vyplížila ven a sledovala to, zatímco ona spala."

Raphaim si nebyl jistý, jak by na to měl reagovat. Opravdu nechápal, proč si obě dívky zvykly jednat tak, jako by se jednalo o jednoho člověka, stejně jako obtížně chápal, proč obě, když si jdou vlastní cestou, vypadají tak rozrušeně a ztraceně. "Možná až bude nová řada, mohla by ses dívat se mnou a Stevie Rae." nabídl.

"Udělala by Stevie Rae máslový popcorn? Dělávala úžasný máslový popcorn."

"Stále ještě dělá, takže ano, říkám, že udělá popcorn. S máslem."

"Ach, uum. Jdu do toho a díky, Rephaime."

"Není zač. Musím už jít ..." Odmlčel se, jak se od ní začal vzdalovat směrem k východu ze suterénu.

"Hele, slyšela jsem o Afroditině vizi. Jen jsem chtěla říct, že doufám, že nezemřeš."

"Taky doufám, že neumřu." Odmlčel se a pak dodal: "Pokud by se mi něco stalo, zavolala bys otci na ten telefon, cos mu dala a řekla mu to?"

"Jo, samozřejmě. Ale nic se ti nestane. Doufám. A navíc, nemusíš umřít - můžeš mu na ten telefon zavolat, kdykoliv budeš chtít, víš, jen tak si s ním promluvit."

Rephaim si uvědomil, že ho nikdy ani nenapadlo něco tak jednoduchého, tak všedního, tak normálního, jen tak zavolat svému otci. "Zavolám. Brzy," řekl a myslel to vážně. "Uvidíme se po západu slunce."

"Uvidíme," zavolala.

Pak si Rephaim musel pospíšit poslední částí tunelu a pádil po železném žebříku a přes suterén, ale to nevadilo. Jeho poslední myšlenka před tím, než havran a nebe převzali vládu nad jeho lidskou myslí, byla, že byl rád, že Shaunee a Erin přestaly být jednou osobou, protože Shaunee, sama sebou, byla milá dívka. A spolu s Damienem a možná i Zoey by mohli být první opravdoví přátelé, jaké kdy měl...

Kalona

Tu noc se dělo něco, co mu nedovolilo odpočívat. Jeho synové spali, v teple a bezpečí hnízdili v trojici loveckých skrýší. Taky by měl spát. Místo toho se ocitl venku na hřebenu, seděl na obrovském plochém balvanu a přemýšlel.

V ruce měl iPhone. Uvažoval, jak se moderní svět a jeho podivná magie rozvinula. Nemohl se rozhodnout, jestli se mu to líbí víc než starobylý svět. Jistě, je to pohodlnější. A určitě je to složitější. Ale lepší? Kalona spíš věřil, že ne.

Podíval se na telefon. To mládě mu ho dalo, aby mohl kontaktovat Rephaima, ale chlapec nebyl uveden v kontaktech. Hloupost, k ničemu, pomyslel si. A pak, při hlubším zamyšlení, si uvědomil, že Stevie Rae v seznamu kontaktů je. Kdyby kontaktoval Červenou, mohla by zavolat jeho syna. Nechtěl mluvit s Červenou. Ona byla příčinou jeho problémů. Kdyby nepřekážela, Rephaim by byl tady, po jeho boku, tak by byl správný řád věcí.

Nebo by po té strašné noci byl Rephaim mrtvý, vykrvácel by zlomený a sám. A nebyl by pro mého syna lepší, vhodnější, konec, než být spoután s mladou upírkou a její nemilosrdnou bohyní?

Myšlenky mu v hlavě sotva vznikly a už jich Kalona litoval.

Ne, nebylo by lepší, kdyby Rephaim zemřel.

A Nyx nebyla nemilosrdná. Odpustila jeho synovi. To jen jemu odmítla odpustit.

Kalona promluvil k nebesům: "Je ironií, jak je pro mě kruté, že jsi udělala laskavost mému synovi. Vzala jsi mi poslední bytost na tomto světě, která mě skutečně milovala." Jeho hlas se rychle ztrácel v noci a on byl úplně sám. Bohyně, byl tak unavený z toho, že je sám!

Stýskalo se mu po Rephaimově společnosti.

Kalonovi poklesla ramena. Najednou ucítil přítomnost Temnoty. Byla sotva patrná a dobře zahalená, ale Kalona znal Temnotu příliš dlouho, jak bojoval proti ní i s ní, než aby ho to zmátlo.

Kalona odložil telefon a nasadil natrénovanou netečnou, neutrální masku. Neměl ponětí, proč Bílý býk číhá v noci, ale věděl, že jeho přítomnost předpovídá velké potíže a soužení pro tento svět a snad i pro něj.

Pochopil, co si Neferet příliš opojená mocí neuvědomovala: ztělesněná Temnota nemůže nikdy být opravdovým spojencem. Bílý býk měl jen jediný cíl: zničit a pohltit Černého býka. Použil by cokoliv nebo kohokoliv k získání svého cíle, stejně jako zničí všechno a každého, koho má v cestě.

Pokud Neferet věřila, že je jeho choť, byla naprosto, úplně mimo. Bílý býk Temnoty nemá Choť - má jen oběť.

Přítomnost Temnoty vyprchala a Kalona vydechl úlevou. Pak se napřímil a zvažoval. Neferet? Cítit jsem i její přítomnost?

Podíval se na iPhone. Jak dlouho ho sledovali? Co slyšeli? Co vědí?

Byl Rephaim v nebezpečí?

Kalona prudce vyskočil na nohy a vrhl se na nebe. Jeho mohutná křídla prorážela noc, jak se nesl na vzdušných proudech rychle a tiše, směrem na východ, do šera začínajícího úsvitu.

Chvíli před východem slunce dosáhl depa, přistál na štěrkové ploše v blízkosti železničních tratí, v dostatečné vzdálenosti od vysokého předního vchodu, který, jak už mu Shaunee vysvětlila, byl nepoužívaný. Kalona přecházel s pohledem upřeným na starou kovovou mříž a tiše nadával nad faktem, že nechal ten zatracený telefon na kameni, když se rezavějící mříž odsunula stranou a jeho syn vyběhl z budovy.

Kalona se začal pohybovat směrem k němu, pocítil úlevu, že chlapec je celý a v pořádku, když v tom jeho syn otevřel ústa a vykřikl - na poslech hrozný zvuk. Pak sledoval, jak se Rephaimovo tělo třese, svíjí, mění a havran vyrazil z kůže chlapce!

Kalona se pohyboval jen podle svého instinktu, vyrazil na nebe a následoval havrana. Nesmrtelný zůstal ve vzduchu, vysoko nad zvědavýma očima města, ačkoli ve skutečnosti havran strávil ve městě jen velmi málo času. Místo toho letěl na západ a trochu na jih a nečekaně se držel stejné cesty, kterou přiletěl Kalona. Nedlouho potom se havran ocitl na hřebeni a usadil se ve starém dubu, jehož větve se rozprostíraly jako ochranný gigant kolem loveckých skrýší. Tam Rephaim - havran zůstal, jen občas se krmil, někdy vystoupal do oblak, ale vždycky, vždycky zakroužil zpět na hřeben.

Jak se blížil západ slunce, pták vzlétl. Tentokrát nekroužil, ale vydal se na východ a stočil křídla k Tulse. Kalona ho následoval a jak slunce klesalo pod obzor, havran přistál těsně vedle suterénního vchodu do skladu. Pták vyrazil výkřik, který se změnil do výkřiku agónie, a pak tam byl Rephaim, nahý, ztěžka dýchající a na kolenou.

Kalona ustoupil do stínu a sledoval, jak se jeho syn oblékl a pak zvuk pohybující se kovové mříže oba upozornil, že někdo přichází.

"Jsi zpátky! Jo!" Červená se vrhla do náručí jeho syna. Chytil ji a přitiskl si ji k sobě, smál se a políbil ji. Ruku v ruce oba zmizeli v suterénu budovy.

Kalona, ​​najednou slabý a s pocitem, že je nepředstavitelně starý, seděl na zrezivělé trati a nahlas mluvil do noci a k bohyni, která byla jejím zosobněním.

"Tys mu odpustila, a přesto ho necháváš trpět jako zvíře. Proč? Protože platí za mé prohřešky? K čertu s tebou, Nyx. K čertu s tebou."