2.kapitola
Neferet
"Mluv se mnou. Pověz mi všechno pomalu a zřetelně. Chci si vychutnat
každé slovo. "Neferet přišla ke Kalonovi, klekla si před něj, pohladila ho po
měkkých tmavých křídlech, které mě rozvinuté volně kolem sebe. Jak seděl na
lavičce, tvář zvýrazněnou noční oblohou a do bronzova opálené tělo zalité
zlatou září měsíce. Snažila se, aby se pod jeho dotykem nezatřásla v
očekávání z návratu chladné vášně a jeho tepla.
"Co bych měl říci?" Nechtěl se jí podívat do očí. Místo toho otočil svou tvář k nebi, jako by mohl být nahoře v nebesích.
Jeho otázka ji zarazila. Její touha polevila a přestala ho
hladit přes křídla.
"Chci, abys mi dal informace o našem vítězství, abych
ho mohla vychutnat znovu s tebou přes tvé vyprávění. "Mluvila pomalu, myslela si, že by
možná mohl být jeho mozek ještě trochu zmatený z nedávného
vysídlení jeho duše.
"Naše vítězství?" Řekl.
Neferet se zúžily zelené oči. "Přesně tak. Ty jsi můj choť. Tvoje vítězství je moje a co je moje, je i tvoje. "
"Tvoje laskavost je téměř božská. Už jsi se stala bohyní během mé nepřítomnosti? "
Neferet si ho zblízka prohlížela. Stále se na ni nedíval, jeho hlas
byl téměř bez výrazu. Byl drzý? Pokrčila rameny nad
jeho otázkou, podívala se na něj a pokračovala. "Co
se stalo na Onom světě? Jak se Zoey zemřela? "
Věděla, co řekne v okamžiku jak se jeho jantarové oči setkaly s jejími.I když to bylo dětinské zakryla si uši a začala třást
hlavou sem a tam, tam a zpátky, když říkal slova, která
jako meč mrtvila její duši.
"Zoeyna duše není mrtvá."
Neferet si stále držela jí ruce na uších. Odešla několik kroků od Kalony a dívala se na noční moře. Vydechla pomalu, opatrně a snažila se
ovládat své rozbouřené city. Když konečně věděla, že to zvládne
bez ječení , řekla.
"Proč? Proč jsi nedokončit svůj úkol? "
"Byl to tvůj úkol, Neferet. Né můj. Ty jsi mě donutila k návratu do
oblasti, ze které jsem byl vyhnán. Stalo se to co bylo nevyhnutelné: Zoeyni přátelé se kolem ní shromáždili . S jejich pomocí se uzdravila
svou roztříštěnou duši. "
"Proč jsi to nezastavil než se to stalo?" Její hlas byl chladný.
Ani se na něj nepodívala.
"Nyx."
Když uslyšela její jméno z jeho rtů, jako kdyby odříkával modlitbu
měkce něžně uctivě. Popíchla jí žárlivost.
"Ta bohyně?" Skoro vyplivala tu otázku.
"Ona zasáhla."
"Co udělala?" Neferet se otočila. Nevěřícně se na něj podívala. "Myslíš si, že uvěřím, že by Nyx zasáhla do života smrtelníka? "
"Ne," řekl Kalona, zněl opravdu unaveně. "To by bylo v rozporu s jejími pravidly. Zasáhla až teprve co Zoey sama vyléčila sama. Nyx
jí požehnala. A toto požehnání spasilo i jejího bojovníka. "
"Zoey žije." Neferetin hlas byl plochý, studený, bez života.
"Má duši ."
"Pak mi dlužíš podřízenost své nesmrtelné duše." A dala se k odchodu po východní straně střechy pryč od něj.
"Kam jdeš? Co se bude dít dál? "
Znechucena tím, co vnímala jako slabost se Neferet
k němu obrátila. Povytáhla nahoru obočí a natáhla se k němu jakoby svírala zbraň.
"Co se bude dít dál? Je to docela jednoduché. Postarám se, aby se Zoey nedostala
zpátky do Oklahomy. Mám svých úkolů víc než dost a nehodlám selhat. "
Teď už ke vzdalujícím zádům se zeptal: "A co já?"
Neferet se podívala se přes rameno. "Vrátím se do
Tulsya pouze sama. Potřebuju tě ale nemůžeme být spolu veřejně. Copak si nepamatuješ, lásko, že jsi teď vrah
? Heathova nešťastná smrt byla tvoje práce. "
"Tvoje také," řekl.
Usmála se hedvábně. "Ne, pro vysokou radu." Setkala se s výrazem.“To je to, co teď musí udělat. Musím si znovu získat své
postavení. Do zítřejšího setmění budu muset hlásit vysoké
rady, že Kalonova duše se vrátila do svého těla. Bude muset přiznat že
zabil toho lidského chlapce, protože si myslel, že je pro mě hrozba. Řeknu jim, že věřil, že mě
chrání, aby byli milosrdní v trestu. Nechám ho zbičovat sto údery a pak vyhnat z mé přítomnosti na
jedno století. "
Kalona se snažil posadit. Neferet potěšil hněvivý záblesk v jeho jantarový očích.
"Očekáváš, že budu zapozen na století?"
"Samozřejmě, že ne. Já di dovolím se ke mě milostivě vrátit hned jak se uzdravíš. Do té doby budeš prostě skryt před zvědavýma očima veřejnosti. "
Zvedla obočí. Myslela si, jak lehce se nechat oslabit a porazit.
"Jak dlouho myslíš, že budu muset předstírat, že se hojím z neexistujících zranění? "
"Myslím, že budeš potřebovat dlouhý čas než se dostaneš ze svých zranění."
S rychlým, přesným pohybem, Neferet přitáhla zápěstí ke rtům
a začala kreslit kruh . Pak začala
krouživými pohyby pozvedat ruku, pročesávala vzduch
zatímco jí nenasytná tma sjela kolem zápěstí a držela se jí jako pijavice. Zaskřípala zuby když ostrá bolest bodala znovu a znovu. Když se zdálo, že je tma dost nafouklá, Neferet tiše a s láskou řekla. "Už sis vzala svoji cenu teď je načase splnit mé přání. "Podívala se na
pulzující temnotu a na svého nesmrtelného milence.
"Šlehni jej hluboce. Stokrát. "Neferet hodila tmu na
Kalonu.
Oslabený nesmrtelný neměl čas rozvinou svá křídla a sestačil utéci ze střechy hradu. Vlákna jako břitva ho chytili
uprostřed kroku. Mal je omotané kolem křídel a měl je omotané kolem citlivé
páteře. Místo toho,aby skočil ze střechy teď byl v pasti,
přišpendlený na starověkém kamenném zábradlí, zatímco tma
začala pomalu, metodicky, kousek po kousku brázdit jeho nahá záda.
Neferet sledovala jak jeho hrdá hezká hlava ochabla porážkou a jeho tělo se prudce křečovitě zachvělo při každém švihu.
"Neznič ho úplně. Mám v plánu si ještě užít jeho krásné kůže."řekla dříve, než se obrátila zády ke Kalonovi a odešla z krví nasáklé střechy.
"Zdá se, že musím udělat všechno sáma, a tam je tolik práce ...
tak co udělat nejdřív ..., "zašeptala do tmy, které poletovala kolem jejich
kotníků.
Ve stínu Neferet zachytila
pohled masivního býka jak ji s potěšením pozoruje.
Neferet se usmála.