Jdi na obsah Jdi na menu
 


25.kapitola

22. 8. 2012

 Když jsem se probudila, Stark byl pryč. Cítila jsem se úžasně odpočatá a taky jsem měla hlad jako vlk. Protáhla jsem se, zívla a vzápětí uviděla na polštáři vedle sebe ležet šíp. Stark ho zlomil a já hned věděla, co to znamená. Nedivte se, jsem přece z města jménem Broken Arrow, tedy "zlomený šíp" , takže logicky vím, co to symbolizuje - mír, klid, konec boje. Pod polovinami šípu jsem našla složený papír, na kterém bylo tiskacími písmeny napsané moje jméno. Rozložila jsem hoa četla:

 

Díval jsem se na tebe, jak spíš, a vypadala jsi úplně klidně. Škoda že se nemůžu taky tak cítit. Moc bych chtěl zavřít oči a najít klid, ale nejde to. Něco cítím, jenom když jsem s tebou, a i v těch

chvílích jen zoufale toužím po něčem, co nikdy nebudu mít, aspoň dokud budu takový, jaký jsem teď. Proto tu nechávám tohle i svůj klid. Stark.

 

"Co tím sakra myslel," zeptala jsem se Naly. Moje kočka kýchla, mrzutě mňaufla, seskočila z postele a docapala ke svojí misce. Ohlédla se na mě a začala příst.

 

"No jo, já vím. Taky mám hlad." Dala jsem jí jídlo a začala se oblékat na školní den, ketrý sliboval,

že bude fakticky hodně divný. Myslela jsem při tom na Starka.

 

"Dneska odsud vypadneme," oslovila jsem svůj odraz v zrcadle, když jsem krotila vlasy žehličkou.

 

Seběhla jsem dolů, popadla v kuchyňce svoje oblíbené cereálie Hrabě Čokula a připojila se k

dvojčatům, která si se sklopenými hlavami něco šeptala a tvářila se hrozně otráveně.

 

"Čau, holky," pozdravila jsem je, sedla si vedle nich a nasypala si do misky pořádnou dávku

čokoládové blaženosti. "Co se děje?"

 

Erin odpověděla tak tiše, abych to mohla slyšet jen já: "To poznáš sama, jakmile tady budeš chvíli sedět."

 

"Jo, sleduj oběti lupičů těl," sykla Shaunee.

 

"Tak joooo," protáhla jsem zvolna, zalila si cereálie mlékem a rádoby bez velkého zájmu se rozhlédla po ostatních spolužačkách.

 

Nejdřív jsem si ničeho moc divného nevšimla. Holky do sebe cpaly proteinové tyčinky, cereálie a vůbec to, co má kdo rád k snídani. Teprve za minutu mi došlo, že zvláštní není to, co vidím, ale co

nevidím. Žádné kamarádské pošťuchování, nikdo si nedělal srandu z něčích vlasů, nikdo

neokřikoval ostatní, ať si ty kecy nechají. Žádné řeči o klukách. Nepadlo o nich ani slovo! Nikdo

neremcal, že nemá hotový domácí úkol. On vlastně nikdo moc nemluvil. Všechny holky jen žvýkaly, dýchaly a usmívaly se. Pořád.

Obrátila jsem se ke dvojčatům a pohledem se jich zeptala: Co s nimi do háje je?

 

Jsou uloupené, naznačila Erin rty a Shaunee přikývla.

 

"Jdou mi na nervy skoro víc než ten debil Stark," zašeptala pak Erin.

 

Doufala jsem, že můj hlas nebude znít příšerně provinile.

 

"Stark?" opáčila jsem. "Co zas udělal?"

 

"Než jsi sem přišla, ten hnusák se tady normálně producíroval, jako by mu to tu patřilo! Všichni

víme, že celou noc znásilňoval a vysával nějakou uloupenou chudinku, a jemu je to úplně fuk,"

zamumlala Shaunee.

 

"Jo, měla jsi vidět Beccu. Vrhla se na něj s vyplazeným jazykem jak teriér," řekla Erin.

 

"A co on?" zeptala jsem se a zatajila dech.

 

"Totálně ji předevšemi ztrapnil. Ani si jí nevšiml," odpověděla Shaunee.

 

"Tomu říkám použít, zmačkat a zahodit. Jako papírový kapesník," zahuhlala rozhořčeně Erin.

 

Snažila jsem se vymyslet nějakou otázku, která by mi pomohla zjistit, co Stark ještě dělal nebo

nedělal, ale ze které by holky nepoznaly, jak moc se o něj zajímám, a taky mě napadlo, že bych se ho možná měla aspoň trošičku zastat, když v tom Erin vyvalila oči, div jí nevypadly z důlku, a zůstala zírat na něco za mnou.

 

"Do pytle. My o vlku..." pronesla Shaunee svým nejprotivnějším tónem.

 

"A už nám tady čmuchá," doplnila Erin.

 

"Spletl sis stůl," řekla hlasitě Shaunee. "Tvoje fanynky jsou tamhle a tamhle." Neurčitě mávla rukou směrem k ostatním holkám, které přestaly jíst a taky čučely za mě. "Tady ne."

 

Otočila jsem se a zjistila, že se nade mnou tyčí Stark. Setkali jsme se pohledem. Bylo mi jasné, že na něj koukám překvapeně a dost vykuleně. Jeho oči byly bezedné a vřelé. Přímo jsem slyšela, na co se mě ptají.

Přestala jsem si ostatních všímat a řekla: "Ahoj, Starku ." Dala jsem si záležet, aby to nevyznělo ani moc kamarádsky, ani moc studeně. Prostě jsem ho jen pozdravila jako normálního spolužáka.

 

"Vypadáš líp, než když jsem tě viděl naposled," poznamenal.

 

Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Když mě naposled viděl, byly jsme spolu v posteli. Dál jsem se mu dívala do očí a snažila se vymyslet něco, co bych mu mohla říct před lidmi, ale předběhla mě Erin.

"To je teda překvápko, že vypadá líp, než když jsi včera večer ohlodával Becce krk."

 

"Jo, při takovém pohledu by asi každý kapku zezelenal."

 

Stark odtrhl pohled ode mě, oči se mu zablýskly rudou zlobou a zavrtaly se do dvojčat. "Mluvím se Zoey, ne s vámi. Tak držte huby."

 

Zaznělo v tom něco, z čeho mě zamrazilo hrůzou. Ani nezvýšil hlas. Ve tváři se mu v podstatě

nepohnul jediný sval. Prostě jen najednou něčím připomínal svinutého hada, rozzuřeného,

jedovatého, připraveného k útoku. Soustředila jsem se a rozeznala, že se kolem něj chvěje vzduch, jako když v létě stoupá nad plechovou střechou horko. Netušilajsem, jestli to dvojčata vidí taky, ale rozhodně něco vycítila, protože zbledla. Já jim ale moc pozornosti nevěnovala. Sledovala jsem Starka.

Věděla jsem totiž, že ho právě posedla ta zrůda, o které mluvil. Proběhlo to ve vteřině, a když jsem se na něj při tom dívala, vzpomněla jsem si na Stevie Rae-přesně taková byla, než znovu našla svoji lidskou přirozenost.

Proto mi na Starkovi tolik záleží? Protože jsem zažila, jak se stejnými temnými pudy bojovala Stevie Rae a zvítězila, a já teď chtěla věřit, že on to dokáže taky?

No, jestli mě zkušenosti smojí kámoškou něco naučily, tak to, že mládě v podobném stavu může být zatraceně nebezpečné.

Naprosto klidně jsem řekla: "O čem jsi se mnou chtěl mluvit, Starku?"

 

Viděla jsem, jak se v něm sváří kluk, kterého jsem znala, s netvorem, který měl sto chutí přeskočit stůl a zakousnout dvojčata. Konečně se ke mně otočil. V očích mu pořád slabě doutnal rudý svit.

"Vlastně o ničem. Jen jsem našel tohle. Je tvoje, ne?" Natáhl ruku a já zjistila, že drží moji kabelku.

Zvedla jsem k němu oči a pak je zase sklopila ke kabelce. Vzpomněla jsem si, jak mi říkal, že má z kabelek stejnou hrůzu, jako já z pavouků. Když jsem se na něj znovu podívala, usmívala jsem se.

"Jo, je moje, díky." Sáhla jsem po ní a naše ruce se přitom dotkly. "Jeden kluk mi jednou povídal, že holčičí kabelky mu připomínají pavouky."

 

Po rudé záři zničehonic nezůstala ani stopa, jako kdyby ji někdo zhasnul. Zmizela i aura děsu, která ho obklopovala. Na vteřinu zahákl jeden prst za můj, ale pak kabelku i moji ruku pustil.

 

"Pavouky? Nepřeslechla ses náhodou?"

 

"Určitě ne. Jsem vážně ráda, žes ji našel. Ještě jednou děkuju."

 

Pokrčil rameny, otočil se a líně odkráčel.

Jakmile zmizel z dohledu, všechny holky kromě mě a dvojčat si začaly vzrušeně šeptat, jak je Stark sexy. Já se mlčky pustila do snídaně.

 

"Ty bláho, z toho kluka jde fakt strach," hlesla Shaunee.

 

"Byla Stevie Rae taky taková, než se proměnila? " zeptala se Erin.

 

Přikývla jsem. "V podstatě jo." Ztišila jsem hlas a pokračovala: "Nevšimly jste si něčeho divného ve vzduchu kolem něj? Takového zvláštního vlnění nebo neobvykle tamvého stínu?"

 

"Ne, já jsem si ho zrovna moc neprohlížela, protože jsem čekala, že mě zakousne," prohlásila Erin.

 

"Přesně," potvrdila Shaunee. "Proto se ho nebojíš? Připomíná ti Stevie Rae, než se proměnila?"

 

Jen jsem neurčitě trhla ramenem a využila toho, že mám pusu plnou Hraběte Čokuly a nemusím

odpovídat.

 

"Ty, poslyš, já vím, co se psalo v té Kramishině básničce a tak," podotkla Erin, "ale měla by sis dávat víc bacha, když se kolem tebe Stark motá. Je to chodící průšvih."

 

"Navíc ta básnička vůbec nemusí být o něm," připomněla mi Shaunee.

 

"Holky, vážně se teď o tomhle musíme bavit?" vypravila jsem ze sebe, když jsem konečně sousto

spolkla.

 

"Jasně že ne, nám je stejně úplně ukradený," vycouvala z toho rychle Shaunee.

 

"Moje slova," přisvědčila Erin, ale ještě nadhodila: "Nepodíváš se, jestli ti něco nešlohnul?"

 

"No jo, jak chceš." Otevřela jsem kabelku, koukla dovnitř, prohrábla věci a začala nahlas vypočítávat jednotlivé položky. "Mobil...lesk na rty... sluneční brýle... peněženka a v ní, jo, všechny peníze i řidičák... a ... " Náhle jsem se zarazila, protože mi pod ruku přišel lístek, na kterém byl nakreslený zlomený šíp. Pod obrázkem stálo : Děkuju za dnešní noc.

 

"Co? Vzal ti něco?" zeptala se Erin, naklonila se přes stůl a chtěla do kabelky nakouknout.

 

Rázně jsem ji zaklapla. "Ne, jen jsem našla úplně nechutný posmrkaný kapesník. Škoda že nešlohl zrovna ten."

"No, stejně je to kretén," zamumlala mrzutě.

Přikývla jsem a souhlasně zahučela. Pak jsem dojedla snídani a snažila se pořád nemyslet na to, jak mě Starkova teplá dlaň hladí po vlasech.

 

Vyučování ten den bylo, jak by řekla moje učitelka španělštiny profesorka Garmyová, kdyby se

neproměnila v poslušnou loutku, no bueno para me. A nejhorší na tom bylo, že když si člověk

odmyslel ty odporné krakouny, co se courali snad úplně všude, vlastně všechno působilo skoro

normálně. Jenže "skoro" je slovo, které může skrývat ohromný rozdíl.

Ničemu moc nepomohlo ani to, že se mi v pololetí změnil rozvrh, takže jsem byla ve skupinách s

úplně cizími spolužáky. Ani na jeden předmět jsem nechodila s dvojčaty nebo s Damienem. Afroditu jsem vůbec neviděla, a tak jsem na chvíli podlehla panice, jestli ji a Daria nesežrali krakouni. I když jak jsem Afroditu znala, byli oba pořád u ní v pokoji a hráli si na doktora.

Právě s touhle zvrhlou představou před očima jsem usedala do lavice na první hodině, což byla

angličtina pro druhý ročník. Mimochodem, když mi Shekina upravila rozvrh tak, abych mohla

chodit na upíří sociologii s pokročilými, tak nějak se zapomněla zmínit, že mě kvůli tomu musela

přesunout na vyšší úroveň i v angličtině a španělštině. Žaludek jsem měla jako na vodě při

pomyšlení, že nám profesorka Penthesilea, přezdívaná Paní Pé, zadá nějaký příšerně těžký text a bude od nás chtít referát, na který absolutně nebudu stačit.

Strachovala jsem se zbytečně. Paní Pé přišla. Vypadala jako obvykle, takže fantasticky a bohémsky.

Ale chovala se jako úplně jiný upír. Nejúžasnější učitelka angličtiny, v jakou jsem se dřív neodvážila ani doufat, na začátku hodiny rozdala pracovní listy s gramatikou. Fakticky. Koukala jsem na těch pár okopírovaných listů potištěných z obou stran, které jsme měli vyplnit, jako blázen. Byla tam cvičení na všechno možné, od čárek přes nepravé vedlejší věty až po rozbory složitých souvětí (nekecám!) .

Jasně, někomu - vlastně asi většině děcek z normálních státních základních a středních škol - by

taková práce v hodině nepřišla ani trochu divná. Ale tohle měla být Škola noci a Paní Pé! Když už

bych si měla vybrat, co je na Pekelné střední ( tak naší škole říkají lidští kluci a holky) opravdu

skvělé, tak to, že výuka tady nikdy není nudná. A ze všech báječných učitelů byla Penthesilea

nejbáječnější, Hned první den jí stačilo asi tak šedesát sekund, aby mě úplně okouzlila, protože nám zadala ke společné četbě Nezapomenutelnou noc od Waltera Lorda, knížku o potopení Titaniku. To je samo o sobě super, ale připočtěte k tomu fakt, že Paní Pé žila v době té katastrofy v Chicagu a pamatovala si spoustu fantastických detailů o lidech na palubě a vůbec o životě v prvních letech dvacátého století. Tomu já říkám výuka na úrovni.

Vzhlédl ajsem od šíleně nudného pracovního listu. Profesorka seděla u svého stolu jako pecka a s kamenným výrazem civěla na obrazovku počítače. Její dnešní charisma by ji na žebříčku děsných učitelů Jižní střední školy řadilo někam na úroveň paní Fossterové, která každoročně získávala ocenění pro nejhorší angličtinářku v dějinách lidstva a říkalo se jí buď Písanka, nebo Umpa Lumpa, podle toho, jestli zrovna měla na sobě lentilkově modrý etnický hábit nebo ne.

Profesorka Penthesilea se stoprocentně stala obětí lupičů těl.

 

Další hodinu jsme měli španělštinu. Zaprvé pro mě španělština pro pokročilé byla úplně

nezvladatelná ( do háje, vždyť jsem se nechytala ani v té pro začátečníky!) a zadruhé se profesorka Garmyová proměnila v pedagogickou trosku. Dřív nás vždycky do výuky doslova vtáhla tím, že mluvila jen španělsky, kdežto teď nervózně pobíhala po třídě a pomáhala nám napsat popis obrázku, který pověsila na magnetickou tabuli. Bylo na něm pár koček, vlastně gatos, zamotaných do provázku, vlastně hilo... prostě něco na ten způsob. (Fakticky španělsky moc neumím.) Tetování profesorky Garmyové připomínalo peříčka, a proto jsem o ní vždycky přemýšlela jak o malém španělském ptáčkovi. Teď ale vypadala spíš jako neurotický vrabec, jak poletovala mezi lavicemi. Čekala jsem, že se každou chvíli psychycky zhroutí.

Loutková učitelka číslo dvě.

Ale klidně bych na té totálně chaotické španělštině strávila celý den, kdyby to znamenalo, že se

vyhnu třetí hodině, upíří sociologii pro pokročilé, kterou učí - hádáte správně - Neferet.

Od prvního dne na Škole noci jsem zásadně odmítala přeřazení na vyšší úroveň upíří sociologie.

Nejdřív proto, že jsem chtěla zapadnout mezi ostatní. Neměla jsem zájem vejít ve známost jako ta divná terciánka (neboli prvačka), kterou šoupli mezi sextány (neboli čtvrťáky), protože je "zvláštní". No uznejte.

No, celkem brzo jsem pochopila, že inkognito nezůstanu, ani kdybych se rozkrájela. Od té doby se pokouším s tou mojí zvláštností (a zodpovědností a trapasy, které s ní souvisejí) nějak srovnat. Ale i když jsem si vážně vší silou snažila vsugerovat, že tahle upíří sociologie bude úplně stejná jako všechny ostatní předměty, měla jsem příšernou trému.

To, že ji učí Neferet, mi samozřejmě zrovna dvakrát nepomohlo.

Šla jsem do třídy, zabrala si lavici skoro úplně vzadu, plácla sebou na židli a jala se předstírat, že jsem jeden z těch zoufalců, co celou školní docházku prospí, budí se jen v okamžicích, kdy se musejí šnečím tempem přemístit z učebny do učebny, věčně zívají a mají na čelech růžové fleky.

To divadýlko by mi možná prošlo, kdyby se Neferet také proměnila v uloupenou loutku. To ale

bohužel nebyl ten případ. Z velekněžky sálala síla a něco, co by méně zasvěcení mohli považovat za dobrou náladu. Já to správně identifikovala jako zlomyslné potěšení. Vypadala jako vypasený pavouk, který se vítězně nafukuje nad každou ukousnutou hlavou a kochá se vyhlídkou na další zvěrstva a krveprolití.

Poznámka na okraj: Darius by na mě byl pyšný, že se dokážu vyjadřovat stejně květnatě jako on.

Kromě toho, že mi Neferet připomínala pavouka, jsem si taky všimla, že na oblečení zase nemá

Nyktin symbol, stříbrnou výšivku bohyně s pozdviženýma rukama, v nichž drží měsíční srpek. Místo toho jí na krku na zlatém řetízku visela křídla vyřezaná z černého kamene. Ne poprvé jsem se podivila, jakto že nikdo jiný nepozná, že je úplně prohnilá. A že z ní vyzařuje temná energie, kterou vzduch kolem ní doslova praská jako při bouřce, než uhodí blesk.

"V dnešní hodině se zaměříme na jeden aspekt schopností, které mají pouze dospělí upíři nebo

výjmečně i pokročilá mláďata. Své Příručky pro mláďata proto teď nebudete potřebovat, leda byste si chtěli do kapitoly o fyziologii udělat nějaké poznámky. Otevřete si prosím učebnice na straně 426, kapitola o skrývání." Neferet upoutala pozornost malé skupinky velice snadno. Rázovala sem a tam po přední části třídy a vypadala důstojně a jako obvykle taky nádherně- měla na sobě dlouhé černé šaty protkané zlatými nitěmi, které se mihotaly, jako by byly tekuté. Kaštanové vlasy si stáhla dozadu, ale pár rozkošných lokýnek nechala volně splývat podél překrásného obličeje. Mluvila kultivovaným hlasem, který se příjemně poslouchal.

Měla jsem z ní příšernej vítr.

"Každý si přečtěte tuto kapitolu. Vaším úkolem potom bude po pět následujících dní si

zaznamenávat do notýsku všechny sny. Ve snech často vyplouvají na povrch naše skryté tužby a také schopnosti. Před usnutím se soustřeďte na to, co jste dnes četli, a přemýšlejte, co pro vás výraz skrývání znamená. Jaká temná tajemství skrýváte před světem? Kam byste šli, kdyby vás nikdo nemohl vidět?" Odmlčela se a přejela všechny pohledem, takže se každému postupně podívala do očí. Někteří se na ni plaše usmáli. Jiní skoro provinile odvrátili zrak. Celkem vzato tahle třída projevovala mnohem víc života než ostatní, ve kterých jsem ten den byla.

"Britney, děvenko, přečetla bys prosím nahlas pasáž na straně 432, která pojednává o maskování?"

Drobná brunetka přikývla, nalistovala stránku a spustila:

 

 

MASKOVÁNÍ

Většina mláďat z vlastní zkušenosti ví o vrozené schopnosti zamaskovat svou přítomnost před

nepovolanými osobami, tj. lidmi. Využívají ji při tradičních tajných výletech za hranice školního

areálu, během nichž přímo v sousedství lidských příbytků provádějí rituály. To je však jen malá

ochutnávka dovedností, které mají plně vyvinutí upíři. I dospělí, kteří nemají žádné nadání, mohou přivolat noc a skrýt svou přítomnost před nedostačujícími smysly běžného člověka.

 

Tady ji Neferet přerušila. "Jedna z věcí, které se v této kapitole dozvíte, je, že každý upír se dokáže nepozorovaně pohybovat mezi lidmi, což je velmi užitečná schopnost. Lidé totiž mají sklon pohlížet na veškerou naši činnost příliš kriticky."

Mračila jsem se na text a v duchu si říkala, že jsem si Neferetiny předpojatosti vůči lidem přece

nemohla všimnout jediná, když v tom po mně její hlas švihl jako bič. Stála hned vedle mojí lavice.

"Zoey. Jsem ráda, že ses konečně připojila ke skupině, která lépe odpovídá tvým schopnostem."

Pomalu jsem vzhlédla a zadívala se do jejích studených zelených očí. Odpověděla jsem tak

normálně, jak jen to šlo. "Děkuju. Upíří sociologie mě od začátku moc baví."

Usmála se a najednou mi hrozně připomněla příšeru z Vetřelce, toho starého hororu se Sigourney Weaver, kde takový fakt šílený mimozemšťan žere lidi. "To mě těší. Přečteš nám prosím poslední odstavec na téhle stránce?"

Nadšeně jsem se chytila záminky, proč zase sklopit hlavu, našla zmíněnou pasáž a začala číst:

 

Mláďata však často nevědí, že maskování může být velice vyčerpávající. Přivolat noc a ovládat její

moc po delší časové období vyžaduje velkou koncentraci. Je také třeba si uvědomit, že maskování má svá omezení. Některá jsou například tato:

 

1. Jedná se o energeticky náročnou aktivitu, která může přivodit nadměrné vyčerpání.

 

2. Maskování účinkuje pouze na organické objekty, a proto je snazší ho udržet bez přítomnosti oděvu (tj. nahý.)

 

3. Jakékoli pokusy o zamaskování předmětů, jako jsou auta, motocykly či kola, jsou zcela

bezpředmětné.

 

4. Jako ostatně veškeré naše schopnosti není ani maskování bez negativních účinků. U někoho vyvolá pouze mírnou únavu a bolest hlavy, pro jiného mohou být následky i daleko vážnější.

 

 

Tam stránka končila. Vzhlédla jsem k Neferet.

"To stačí, Zoey. Pověz mi svými slovy, co ses právě dozvěděla." Zavrtala se do mě pohledem.

No, popravdě jsem zjistila, že já a mí kámarádi nemůžeme k útěku ze Školy noci použít tereňák, leda bychom si sehnali nějaké povolení k odjezdu. Nahlas jsem to samozřejmě neřekla. Místo toho jsem se zatvářila jako pilná studentka a prohlásila: "Že před lidmi nedokážeme zamaskovat auta, domy a tak."

"Před lidmi ani před upíry," doplnila strohým tónem, který by nezasvěcení (nebo oběti lupičů těl)

mohli považovat za výraz pedagogického zájmu. "Nezapomínej, že ostatní upíři maskování

anorganických materiálů prohlédnou také."

"To si budu pamatovat," odvětila jsem. A myslela jsem to vážně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář