"No, to je jedna z věcí, ve kterých se ty a já lišíme. Ty s nimi chceš vycházet. Já ne. Tudíž je mi fuk, jestli jsou naštvaní nebo ne," řekla jsem mu. Poslední zbytky mého strachu se porměnily ve vztek. "A víš co? Zrovan teď nemám chuť o tom dál diskutovat." Pak jsem ostře dodala: "Viděl jsi to?"

"Co? Toho krakouna?"

"Ne, ty hnusné pavouky."

Zatvářil se překvapeně. "Na tom stromě byli pavouci? Opravdoví?"

Mrzutě jsem si odfoukla. "Poslední dobou si nikdy nejsem úplně jistá, co je tady opravdové a co jen iluze."

"Já viděl jenom to, jak se vztekáš a mrskáš kolem sebe ohněm, jako když si hraješ s míčem."

Všimla jsem si, jak sjel pohledem k mým rukám, a došlo mi, že se mi zaprvé třesou a zadruhé pořád žhnou ohnivým žárem. Zhluboka jsem se nadechla, uklidnila se a chvění přestalo. Pak jsem mnohem vyrovnanějším tónem řekla: "Děkuji ti, ohni. Můžeš odejít. Vlastně počkej. Mohl bys ještě předtím udělat něco s tím náledím?" Vztáhla jsem plápolající ruce ke kousku chodníku, který jsem cestou ke dveřím musela přejít, a z konečků prstů mi jako z miniaturního plamenometu radostně vyšlehl oheň. Rozprostřel se po tlusté vrstvě ledu a proměnil ji ve studenou břečku. Taky nic moc, ale aspoň to neklouzalo. "Díky, ohni! " křikal jsem ještě, než plameny pohasly a zmizely k jihu.

Přebrodila jsem čvachtanici a produsala kolem Starka, který na mě koukal jako spadlý z višně.

"Co je?" štěkla jsem. "Nechtěla jsem sebou seknout a narazit si kostrč."

"Ty jsi vážně případ." Blýskl po mně tím svým sladce přidrzlým úsměvem, a než jsem stačila mrknout, přitáhl si mě do náruče a dal mi pusu. Žádné osahávání, žádný nátlak, ani náznak pánovitosti jako u Erika. Starkův polibek spíš připomínal nežný otazník a já na něj odpověděla jasným vykřičníkem.

Jasně, mělo mě to naštvat. Měl ajsem ho odstrčit a vynadat mu, ne mu tu pusu začít oplácet ( navíc s pořádnou vervou). Staršně ráda bych tuhle svoji dost zpustlou reakci svedla na to, že jsem v poslední době prožila spoustu stresu a strachu, od kterých jsem potřebovala uniknout, a jeho objetí k tomu nabízelo nejsnazší cestu. To by znamenalo, ze se s ním sice ocucávám ve dveřích do stájí, ale nejsem za to tak docela zodpovědná.

Pravda je bohužel míň příjemná, ale s tím se nedá nic dělat. Nepolíbila jsem ho kvůli stresu, strachu, úniku ani ničemu jinému. Prostě jsem ho políbit chtěla. Líbí se mi. Hrozně moc. V tu chvíli jsem netušila, co s námi bude dál a jakou roli bude v mém životě hrát - jestli teda vůbec nějakou, protože zatím bych se styděla svoje city k němu přiznat před ostatními. Dokázala jsem si živě představit, jak by z toho kámoši vyšilovali. A co teprve ty mraky vytočených uloupených holek, kterým sál krev a dělal s nimi bůhvíco...

Teprve tahle poslední asociace zafungovala jako studená sprcha, takže jsem se konečně odtrhla a odstrčila ho, abych kolem něj mohla projít. Na chodbě mezi stájemi a sportovní halou jsem se provinile rozhlédla a oddechal si.

Evidentně jsme byli jediní, kdo se ulil z hodiny a schovával se tady.

Vedle samotné haly byla malá místnost podobná sedlovně u stájí. Ukládaly se tam luky, šípy, terče a vůbec sportovní potřeby všeho druhu. Zapadla jsem do ní a Stark tam vklouzl hned za mnou. Zavřela jsem dveře a poodstoupila, aby mezi námi zůstala bezpečná vzdálenost. Když zase nasadil ten svůj sexy úsměv a vykročil ke mně, zvedla jsem ruku jako policajt u přechodu.

"Ne. Ty zůstaneš tam a já tady. Potřebujeme si promluvit a to nepůjde, když budeš moc blízko."

"Protože by ses neudržela?"

" Houby. Já se dokážu ovládat naprosto bez problémů. Nejsem jedna z tvých uloupených holek."

"Uloupených holek?"

" Jako v Invazi lupičů těl. Myslím tím ty chudinky, co vysáváš a vymýváš ji mozky, takže pak pořád vzdychají a melou to svoje , Páni, já Starka tak děsně žeru!' Jde mi to šíleně na nervy. Jo, a mimochodem, jestli to někdy zkusíš na mě, ujišťuji tě, že zavolám všech pět živlů a zmaluju tě k nepoznání. Bez legrace."

"Nehodlám to zkoušet, ale to neznamená, že tě nechci ochutnat. Chci, a jak." Do hlasu se mu zase vkradl ten sexy podtón. Udělal krok vpřed.

"Ne! Zůstaň, kde jsi. Myslím to vážně."

"Fajn, klídek! Ty hned vyvádíš, jak kdyby tě píchla vosa."

Vztekle jsem přimhouřila oči. "Já nevyvádím. Pokud sis toho náhodou nevšiml, jsme až po uši v průšvihu. Školu noci ovládl chlap, který je nejspíš asi démon. Z Neferet se stalo něco možná ještě horšího. Já a moji kamarádi jsme v nebezpečí. Nemám ponětí, jak se z toho zmatku vyhrabat, abych s ním mohla začít něco dělat, a navrch ještě začínám být zamilovaná do kluka, který se tady vyspal s bůhvíkolika holkama a vymyl jim přitom mozky."

"Ty do mě začínáš být zamilovaná?"

"Jo, není to paráda? Nestačí, že už chodím s jedním dospělý upírem a jsem otisknutá s lidským klukem. Jak by řekla babička, taneční pořádek mám pořádně plný."

"Toho upíra se můžu jednoduše zbavit." Stark automaticky pohladil luk, který měl pověšený na zádech.

"Hele, ty se nikoho zbavovat nebudeš, rozumíš?" zaječela jsem na něj. "Zkus to konečně pochopit: Ten luk není instantní řešení každého tvého problému. Měl bys po něm sahat leda v nejvyšší nouzi a nevytahovat ho na nikoho živého, na upíry ani na lidi. Dřív jsi měl v tomhle celkem jasno."

Jeho tvář ztvrdla. "Víš přece, co se mi stalo. Nebudu se omlouvat za něco, co mám od přírody v povaze."

"V povaze? A jsi od řpírody rozmazlený spratek, nebo děvkař?"

"Já jsem já!" Uhodil se pěstí do prsou. "Takový teď prostě jsem."

"Fajn, tak mě dobře poslouchej, protože opakovat ti to nebudu. Začni myslet hlavou, sakra! Každý má nějakou temnou stránku, ale taky možnost si vybrat, jestli se jí chce poddat, nebo s ní bojovat."

"To není to samé jako..."

"Sklapni a poslouchej!" vybuchla jsem hněvivě. "Pro každého je to jiné. Někdo se musí rozhodovat tak leda o tom, jestli má zůstat v posteli a nepřijít na první hodinu, nebo se zvednout a padat do školy. Někdo to má těžší - musí si třeba vybrat mezi tím, jestli půjde do léčebny a přestane brát drogy, nebo se na to vykašle a bude fetovat dál. A ty se musíš rozhodnout, jestli si chceš uchovat svoji lidskou přirozenost, nebo se poddat temnotě a být zrůda. Tohle všechno je jenom záležitost volby. Tvojí volby."

Stáli jsme proti sobě a dívali se jeden druhému do očí. Nevěděla jsem, co víc mám ještě říct. Rozhodnout jsem za něj nemohla a zničehonic jsem si byla jistá, že tajně se s ním scházet nebudu. Pokud nedokáže být takový, abych se za něj před ostatníi neusela stydět, pak to, jaký je, když jsme spolu sami, nic neznamená. A on to musí pochopit.

"To, co se stalo dneska v noci, se nebude opakovat. Za těchhle podmínek ne." Hněv už ze mě vyprchal a mluvila jsem mírnějším tónem. Můj hlas zněl v tiché malé místnosti slabě a smutně.

"Jak můžeš něco takového tvrdit, když jsi před chvílí řekla, že do mě začínáš být zamilovaná?"

"Starku, jen se ti snažím vysvětlit, že s tebou nebudu, když to budu muset držet v tajnosti."

"Kvůli tomu upírovi, se kterým chodíš?"

"Kvůli tobě. Něříkám, že na Erikovi nezáleží. Mám ho ráda. Vážně mu nechci ublížit, ale byla by pitomost zůstat s ním a přitom litovat, že nejsem s tebou nebo někým jiným, čímž myslím toho lidského kluka, se kterým jsem otisknutá. Erik zkrátka není překážka, která by mi zabránila s tebou chodit."

"Ty to se mnou myslíš vážně, co?"

"Jo, ale rozhodně s tebou nebudu, pokud se za to budu muset stydět před kamarády. Nemůžeš být na všechny hnusný a hodný jenom na mě. Člověk je takový, jak se většinu času chová. Vidím, že v sobě pořád máš špetku dobra, jenomže tu temnota nakonec přebije a já nehodlám přihlížet, jak to s tebou jde z kopce."

Odvrátil se. "Věděl jsem, že si myslíš přesně tohle, akorát jsem netušil, že to bude znít takhle nepříjemně, když to řekneš nahlas. Nevím, jestli se dokážu správně rozhodnout. Když jsem s tebou, mám vždycky pocit že jo. Máš v sobě ohromnou sílu a jsi hodná."

Dlouze jsem si povzdychla. "Zas tak hodná nejsem. Udělala jsem spoustu hloupostí a ještě jich určitě pár udělám. Vlastně spíš víc než pár. A dneska v noci jsi byl silný ty, ne já."

Zase se mi podíval do očí. "Jsi hodná. Cítím to. Máš dobré srdce a to je nejdůležitější."

"Doufám. Snažím se."

"Tak pro mě něco udělej, prosím." Než jsem ho stihla zarazit, překonal těch pár metrů, co nás dělily. Vůbec se mě nedotkl. Jne ze mě pořád nespouštěl pohled. "Ještě jsi ani nedokončila proměnu, a už i Erebovi synové tě oslovují kněžko." Poklekl na jedno koleno, vzhlédl a přitiskl si pravou pěst k srdci.

"Co to vyvádíš?"

"Slibuju ti věrnost. Bojovníci to tak odjakživa dělávají - tělem, srdcem i duší se zaslíbí ochraně svojí velekněžky. Vím, že jsem jenom mládě, ale podle mě už si titul bojovníka zasloužím."

"No, já jsem taky teprve mládě, takže jsme si kvit." Třásl se mi hlas a prudce jsem mžikala, protože se mi do očí hrnuly slzy.

"Přijímáš můj slib, má paní?"

"Starku, uvědomuješ si, co děláš?" O takovém slibu jsem už slyšela, dá se prý zlomit ještě obtížněji než otisk a bojovník pak kněžce často slouží po celý svůj život.

"Uvědomuju. Je to moje volba. Správná volba. Rozhodl jsem se sloužit dobru místo zla, světlu místo temnoty. Volím si lidskost. Přijímáš můj slib, má paní?" zopakoval.

"Ano, Starku, přijímám. A Nyktiným jménem tě zavazuji, abys sloužil nejen mě, ale taky bohyni, protože sloužit mně a jí je totéž."

Vzduch kolem nás se zachvěl a pak prostorem prošlehlo oslepující světlo. Stark vykřikl, zkroutil se v křeči a se zaúpěním mi klesl k nohám.

Rychle jsem si k němu klekla, popadla ho za ramena a snažila se zjistit, co se mu stalo. "Starku! Co je ti? Není..."

Zvedl hlavu a nadšeně vykřikl. Po tvářích se mu řinuly slzy, ale zářivě se usmíval. Já zamrkala a uvědomila si, co vidím. Obrys jeho znamení se vybarvil a tetování se rozšířilo. K měsíčnímu srpku teď mířily dva šípy, ozdobené složitými symboly, které na jeho bělostné kůži doslova žhnuly rudou barvou.

"Páni, Starku!" Natáhla jsem ruku a jemně se dotkla tetování, které ho jednou provždy označovalo za dospělého upíra-za druhého červeného dospělého na světě. "To je nádhera!"

"Proměnil jsem se, viď?"

Přikývla jsem, z očí mi vyhrkly slzy, které už jsem nedokázala zadržet, a pak jsem se najednou ocitla v jeho náruči, líbali jsme a naše slzy se mísily. Smáli jsme se, brečeli a objímali se.

Vtom se ozval zvonek ohlašující konec páté hodiny. Oba jsme sebou trhli. Stark mi pomohl vstát a s úsměvem nám oběma osušil tváře. Oparem štěstí vzápětí pronikl záblesk reality a já si uvědomila, co musí po téhle nové, nečekané porměně následovat.

"Starku, když mládě dokončí proměnu, musí absolvovat nějaký rituál."

"Umíš ho prověst?"

"Ne, to umí jen dospělí." Pak jsem dostala nápad. "Musíš za Drakem Lankfordem."

"Tím učitelem šermu?"

"Přesně. Je na naší straně. Pověz mu, že tě posílám já a žes mi složil slib věrnosti bojovníka. On už bude vědět, co je potřeba."

"Fajn, provedu."

"Ale nikdo jiný nesmí vědět, že ses proměnil." Netušila jsem, proč mi to připadá tak důležité, ale prostě jsem měla jistotu, že se k Drakovi musí dostat nepozorovaně. Rozhlédla jsem se po skladu, objevila kšiltovku s logem Tulské univerzity a nasadila mu ji na hlavu. Po dalším pátrání jsem našla ručník, smotala ho a přahodila Starkovi kolem krku.

"Drž si ho takhle..." Vytáhla jsem ručník vepředu nahoru. "...a sklop si kšilt do čela. Vypadá to trochu divně, ale nikoho to nezarazí. Venku je přece leodvá bouře. Prostě dojdi za Drakem a snaž se, aby tě cestou nikdo neviděl."

Kývl. "Co budeš dělat ty?"

"Plánovat útěk. Drak a jeho žena nám pomáhají a já jsem přesvědčená, že instruktorka jezdectví Lenobia je taky s námi. Jakmile to půjde, vrať se sem."

"Zoey, nečekej na mě. Dostaň se odsud a uteč tak daleko, jak jen můžeš."

"A co ty?"

" Já si můžu chodit, kam chci a kdy chci. Neměj strach, najdu si tě. A i když s tebou zrovna nebudu, pořád budeš mít moje srdce. Jsem tvůj bojovník, jasné?"

S úsměvem jsem ho pohladila po tváři. "Na to nikdy nezapomenu. Slibuju. Jsem tvoje velekněžka a tys mi slíbil věrnost. To znamená, že ty máš zase moje srdce."

"Tak to si na sebe oba musíme dávat bacha. Bez srdce se žije dost těžko. O tom já něco vím, zkusil jsem to."

"Ale to už je minulost," řekla jsem.

"To už je minulost," přisvědčil.

Políbil mě s takovou něhou, že mi to vzalo dech. Pak poodstoupil, přitiskl si pěst k hrudi a formálně se mi uklonil. "Brzo se zase uvidíme, má paní."

"Dávej na sebe pozor," řekla jsem ještě.

"Dám. A když selže opatrnost, použiju rychlost." Drze se ušklíbl a vyklouzl ze dveří.

Když odešel, zavřela jsem oči, přitiskla si taky pěst k srdci a sklopila hlavu. "Nyx," zašeptala jsem,"myslela jsem to vážně. Má moje srdce. Nevím, jak se to vyvine dál, ale prosím tě, abys držela nad mým bojovníkem ochrannou ruku, a zároveň ti děkuju, žes mu dala odvahu zvolit dobro."

Bohyně se tentokrát neobjevila, ale to jsem ani nečekala. Pocítila jsem však kolem sebe kratičké pozorné ticho a to mi úplně stačilo. Bohyně Starka přijala mezi své. Ochraňuj ho...dej mu sílu...jé, a taky mi prosím napověz, co s ním mám vlastně dělat...modlila jsem se v duchu, dokud nezazvonilo na šestou hodinu.

"Fajn, Zoey," řekal jsem si nahlas, " je načase odsud vypadnout."