Když jsem se zpožděním přiletěla do stájí, Lenobia mi věnovala mrazivý pohled a řekla: "Zoey, čeká tady na tebe jeden neuklizený box." Vrazila mi do ruky vidle a ukázala na Persefonino stání.

Zamumlala jsem nějakou omluvu a navrch ještě "ano, paní učitelko, hned jdu na to" a rychle zapadla do boxu klisničky, která mi patří, dokud studuju na Škole noci. Persefona tiše zafrkala na pozdrav a já jí hned pohladila tlamu, dala pusu na sametový nos a řekal něco v tom smyslu, že je nejhezčí, nejchytřejší a nejlepší kůň v celém vesmíru. Ona mi na oplátku přejela pysky po tváři a foukla do obličeje. Zjevně se mnou souhlasila.

"Má tě moc ráda. Sama mi to pověděla."

Otočila jsem se. U dveří stála Lenobia a opírala se o zeď. Občas zapomenu, že je tak výjmečně

krásná, a pak ji najednou uvidím a znovu musím žasnout nad tím, jak je jedinečná. Představuje sílu v křehkém obalu. Nejúchvatnější na ní jsou její stříbroplavé vlasy a břidlicově šedé oči, teda

samozřejmě kromě fantastického dospělého tetování v podobě vzpínajících se koní. Měla na sobě to, co obvykle: čistou bílou košili a béžové jezdecké kalhoty zastrčené do anglických jezdeckých bot. Kdybyste si odmysleli upíří znamení a stříbrnou výšivku bohyně na prsou, vypadala, jako by právě vystoupila z reklamy na značku Calvin Klein.

"Vy s nimi můžete doopravdy komunikovat?" Napadlo mě to už dřív , ale Lenobia o svých

schopnostech nikdy nemluvila takhle otevřeně.

"Ano, ale ne slovy. Koně komunikují prostřednictvím pocitů. Jsou to vášnivá loajální stvoření a do jejich srdce se vejde celý svět."

"Přesně to si myslím taky," odvětila jsem tiše a políbila Persefonu na čelo.

"Zoey, Kalona musí zemřít."

To nečekané prohlášení se mnou parádně zamávalo. Rychle jsem se rozhlédla, jestli se někde v koutě neschovává nějaký krakoun jako na ostatních hodinách.

Lenobia zavrtěla hlavou a zahnala moje obavy mávnutím ruky. "Koním jsou krakouni stejně odporní jako kočkám, ale nepřátelství koně znamená větší hrozbu než nepřátelství kočky. Do mých stájí se žádný z těch zrůdných ptačích tvorů neopováží ani vkročit."

"Co ostatní mláďata?" namítla jsem tlumeně.

"Ta mají dost své práce. Projíždějí koně, kteří kvůli bouři už několik dní trpí nedostatkem pohybu, takže nás nemůžou špehovat. Proto opakuju, že Kalona musí zemřít."

"To ale nejde. On je nesmrtelný." Z mého tónu se dalo zřetelně poznat, jak moc mě tahle nemilá skutečnost štve.

Lenobia pohodila dlouhou hustou hřívou a začala rázovat sem a tam po boxu. "My ho musíme

porazit. Svádí náš lid z Nyktiny cesty."

"Já vím. Ještě nejsem zpátky ve škole ani den, ale moc dobře vidím, kam až to tady zašlo. A je do toho zapletená i Neferet." Se zatajeným dechem jsem čekala, jestli Lenobia zůstala slepě oddaná svojí vekněžce, nebo chápe, jak se věci ve skutečnosti mají.

"Neferet je horší než všichni ostatní," pronesla hořce. "Ona, která by měla být Nyktinou nejvěrnější, ji zradila."

"Už není, co bývala," řekal jsem. "Stalo se z ní něco, co čerpá sílu ze zla."

Lenobia přikývla. "Ano, někteří z nás se něčeho podobného obávali. Stydím se to přiznat, ale když se Neferet začala chovat podivně, nechali jsme to bez povšimnutí, místo abychom zakročili. Už ji nepovažuji za Nyktinu služebnici. Chci svou věrnost slíbit nové velkněžce," prohlásila a pronikavě se na mě zadívala.

"Mně ne!" vykvikla jsem. "Ještě jsem ani nedokončila proměnu."

"Bohyně tě označila za svoji vyvolenou. Mně to stačí. A totéž platí i o Drakovi a Anastasii."

"Co ostatní profesoři? Je na naší straně ještě někdo?"

Ve tváři se jí objevil výraz hlubokého zármutku. "Ne. Všichni ostatní jsou zaslepení Kalonou."

"Proč vy ne?"

Chvíli si odpověď rozmýšlela. "Nevím jistě, proč mě neoslnil jako většinu z nás. Hovořila jsem o

tom s Drakem a Anastasií, i když jen krátce. Cítíme jeho kouzlo, ale něco v našem nitru jeho vlivu

nepodléhá, a tak ho pořád vidíme takového, jaký je- jaký skutečně je- a uvědomujeme si jeho

destruktivní povahu. Naprosto jistě se shodujeme v tom, že nad ním musíš nějak zvítězit, Zoey."

V tu chvíli jsem pocítila příšernou bezmoc. Nemohla jsem dýchat a připadala si hrozně, zoufale

mladá. Měla jsem sto chutí rozhodit ruce a zaječet: Je mi sedmnáct! Nedokážu zachránit svět, vždyť neumím ani zaparkovat u chodníku!

Pak mě pohladil po tváři vánek vonící po lučním kvítí. Byl prohřátý letním sluncem, vlahý jako

ranní rosa a moje duše pod jeho dotekem pookřála.

"Nejsi obyčejné mládě. Poslouchej ten klidný hlas ve svém nitru, dítě, následuj jeho vedení a my

půjdeme s tebou," pronesla Lenobia tónem, který mi připomněl bohyni.

Její slova a přítomnost živlů mě uklidnily a já najednou vykulila oči. Jak jsem mohla zapomenout?

"Ta básnička!" vyhrkla jsem a vrhla se ke dveřím boxu, kam jsem si pověsila kabelku. "Jedna

červená holka píše prorocké básně. Než jsem odjela sem, dala mi jednu, která je o Kalonovi."

Lenobia zvědavě sledovala, jak se hrabu v kabelce.

"Tady je!" Byla složená do čtverečku spolu s tou, ve ketré se asi mluvilo o Starkovi. Rychle jsem vzala tu druhou a začala ji pročítat.

"Fajn...fajn...To je ona. Tady se píše, jak mám Kalonu zahnat na útěk. Akorát že je to napsané... no, básnickou šifrou nebo tak něco."

"Ukaž mi ji. Třeba ti ji pomůžu rozluštit."

Podržela jsem jí papírek před očima a ona básničku přečetla nahlas.

Co ho poutalo

to ho zapudí

mocné místo-pět v jednotě

Noc

Duch

Krev

Lidskost

Země

Spojeny, ne k záhubě

jen k přemožení

Noc vede k Duchu

Krev poutá Lidskost

a Zem vše uzavře.

"Když Kalona povstal z hlubin země, nebylo to znovuzrození, jak se nám snažila namluvit Neferet, viď?" zeptala se Lenobia a dál zkoumala verše.

"Ne. Víc než tisíc let tam byl uvězněný," odpověděla jsem.

"Kým?"

"Dávnými předky mojí čerokézské babičky."

"Ta báseň naznačuje, že to, co kmen tvojí babičky udělal, aby ho spoutal, tentokrát nepovede ke stejnému výsledku, ale zažene ho na útěk. To by mi ke spokojenosti úplně stačilo. Musíme se ho zbavit, než rozleptá veškerá pouta, která nás pojí k Nyktě." Vzhlédla od papíru a podívala se na mě. "Jakým způsobem ho Čerokézové uvěznili v podzemí?"

Dlouze jsem vydechla a z celého srdce si přála, aby tu s námi byla babička a pomohla mi. "No...já o tom zkrátka nevím dost!" vykřikla jsem zlostně.

"Ššš," tišila mě Lenobia a pohladila mě po ruce, jako bych byla vyplašená kobylka. "Počkej, mám

nápad."

Vyšla z boxu, za chvilku se vrátila s hustým měkkým hřeblem a podala mi ho. Pak ještě přinesla

balík slámy, položila ho ke zdi a sedla si na něj. Pohodlně se opřela, z balíku vytáhla dlouhé zlaté

stéblo a strčila si ho do pusy.

"Tak, teď hezky začni hřebelcovat svého koně a nahlas u toho přemýšlej. Však na to my tři společně přijdeme."

"No," spustila jsem a přejela hřeblem po Persefonině grošovaném krku. "Babička mi vyprávěla, že se tenkrát sešly Ghigua, to jsou takové vědmy, z několika kmenů a z hlíny vyrobily pannu. Udělaly ji přesně takovou, aby dokázala vlákat Kalonu do jeskyně, kde ho zabarikádovaly."

"Počkej, říkáš, žetu pannu stvořily ženy?"

"No jo, já vím, že to zní praštěně, ale fakticky se to tak stalo."

"Ne, já vůbec nepochybuji o tom, že vyprávění tvojí babičky je pravdivé. Jen by mě zajímalo, kolik těch žen bylo."

"To nevím. Babička jen říkala, že A-ya byla vlastně jejich nástroj a každá z těch vědem jí dala

nějaké zvláštní nadání."

"A-ya? Tak se ta panna jmenovala?"

Přikývla jsem a zadívala se na ni přes koňský hřbet. "Kalona mi říká A-yo."

Učitelka šokovaně zalapala po dechu. "To znamená, že nástrojem k jeho porážce musíš být ty."

"Ano, ale nemůžu ho porazit, jenom zahnat," opravila jsem ji automaticky a pak se najednou ozval můj instinkt a já věděla, že mluvím pravdu. "Jsem to já. Tentokrát ho nemůžeme uvěznit, protože na to je připravený. Ale já ho odsud můžu vyhnat." Povídala jsem to vlastně spíš Persefoně než Lenobii nebo sobě.

"Tentokrát ovšem nejsi jen nástroj. Bohyně ti dala svobodnou vůli. Rozhodla ses pro dobro a to

Kalonu přiměje k útěku," prohlásila Lenobia s nakažlivou sebedůvěrou.

"Počkat, a co těch ,pět' ?"

Učitelka zvedla papír s básničkou z podlahy, kam jsem ho odložila. "Píše se tu doslova,mocné

místo-pět v jednotě'. Potom následuje výčet té pětice: Noc, Duch , Krev, Lidskost, Země."

"Fakticky to jsou osoby, přesně jak říkal Damien," vyhrkla jsem v návalu vzrušení. "Píšou se s

velkými písmeny, a to znamená, že se jedná o lidi, kteří ztělesňují těch pět věcí. A...a vsadím se, že kdyby tady byla babička, pověděla by nám, že A-yu stvořilo pět vědem."

"Cítíš v hloubi duše, že si to vykládáš správně?" Mluví k tobě bohyně?"

Usmála jsem se a moje srdce se zatetelilo. "Ano! Je to tak."

"Jediné mocné místo, které mě napadá, je tady ve Škole noci."

"Ne!" Vyletělo to ze mě s větčším důrazem, než jsem chtěla, a Persefona poplašeně zafrkala.

Konejšivě jsem ji pohladila a přiměřenějším tónem pokračovala: "Ne, to pošpinil Kalona. Spojil svoji sílu s Neferetinou, díky krvi Stevie Rae se osvobodil a..." Zajíkla jsem se, protože mi došlo, co jsem právě vyslovila. "Stevie Rae! Já myslela, že ona musí zastupovat zemi, když má pro ni nadání a tak, ale ona představuje krev!"

Lenobia s úsměvem přikývla. "Výborně. Jednu máme. Teď ještě musíš přijít na to, kdo jsou ti ostatní čtyři."

"A kde je to místo," zahučela jsem.

"Ano, to místo," zopakovala. "No, mocná místa bývají spojená s duchem. Například Avalon, bohynin starodávný ostrov, je duchovně svázaný s Glastonbury. I křesťané cítili přitažlivost té lokality a svého času tam postavili klášter."

"Cože?" Obešla jsem Persefonu a vzrušeně vykročila k učitelce. "Co jste to říkala o klášteru a bohyni?"

"Avalon je velmi mocné místo, ale doslova vzato se nenachází na tomto světě. Křesťané pocítili jeho sílu v Glastonbury a postavili tam klášter s kostelem zasvěceným Panně Marii."

"Páni, to je ono!" Prudce jsem zamrkala, abych dostala z očí slzy úlevy. Pak jsem se rozesmála.

"Lepší už to ani nemůže být! Naše mocné místo je klášter benediktinských jeptišek na křižovatce

Jednadvacáté a Lewisovy."

Lenobia vykulila oči a potom se sumála. "Naše bohyně je moudrá. Teď už ti zbývá jen přijít na to, kdo sjou ti zbylí čtyři, a dovést je tam. V závěru básně se říká, jak se mají spojit..." Nechala větu viset ve vzduchu, podívala se do papíru a přečetla:

Noc vede k Duchu

Krev poutá Lidskost

a Zem vše uzavře.

"Krev už je na místě, aspoň teda doufám," odvětila jsem. "Když jsem zjistila, že Kalona jde po

Stevie Rae, požádala jsem ji, aby se is červenými mláďaty přesunula do kláštera."

"Proč jsi ji poslala zrovan tam?"

Zakřenila jsem se tak široce, že mi málem popraskaly rty. "Protože tam je Duch! Je to nejhlavnější jeptiška, sestra Marie Anděla. Zachránila moji babičku před krakouny a teď se o ni v klášteře stará."

"Jeptiška? Ta že má představovat Ducha a porazit prastarého padlého anděla? Jsi si tím úplně jistá, Zoey?"

" Nemáme ho přece porazit, jen zahnat a získat čas, abychom mohli sebrat síly a vymyslet nějaký způsob, jak se ho navždycky zbavit. A vážně jsem si naprosto jistá."

Lenobia zaváhala už jen na okamžik a potom přikývla. "Takže jsi odhalila, kdo jsou Krev a Duch.

Přemýšlej. Kdo v sobě může skrávat Zemi, Noc a Lidskost?"

Začala jsem znovu hřebelcovat klisnu, ale hned jsem se rozesmála a nejradši bych se plácla do čela.

"Afrodita. Ona musí být Lidskost, i když se většinu času hrozně snaží před tím uniknout."

"V tom ti budu muset zkrátka věřit," řekla Lenobia kousavě.

"Fajn, takže zbývají už akorát Noc a Země," pokračovala jsem honem. "Jak už jsem říkala, na Zemi jsem od začátku tipovala Stevie Rae, kvůli jejímu nadání. Ale v hloubi duše jsem přesvědčená, že je Krev. Země...Země..." Zase jsem vzdychla.

"Nemohal by to být Anastasia? Její nadání pro kouzla a rituály pramení z větší části z živlu země."

Zamyslela jsem se nad tím, ale záchvěv, který mi potvrzuje, když mám pravdu, se bohužel

nedostavil. "Ne, ona to není."

"Třeba se soustředíme na špatná okruh ososb. Ukázalo se, že Duch je žena, která nemá nic společného s naší školou, což pro mě bylo hodně nečekané. třeba musíme i Zemi hledat jinde."

"No, když se to tak vezme, není to špatný nápad."

"Kdo by kromě mláďat a upírů mohl symbolizovat Zemi?"

"Z lidí , co znám, mají k zemi nejblíž asi Čerokézové. Babiččin kmen odjakživa chová zemi v úctě,

nikdy nesouhlasí s tím, když si ji někdo přivlastňuje a zneužívá ji. Dívají se na svět jinak než

většina lidí dneska." Najednou jsem se odmlčela, opřela si čelo o Persefonino hebké rameno a

zašeptala tiché díky Nyktě.

"Přišla jsi na to, kdo to je viď?"

Vesele jsem vzhlédla. "Je to moje babička. To ona představuje Zemi. "

"Úžasné!" zaradovala se učitelka. "A máš všechny."

"Ještě chybí Noc. Vůbec mě nenapadá, kdo..." Zarazila jsem se, protože Lenobia se na mě významně zadívala.

"Zapátrej hloub ve svém nitru, Zoey Redbirdová, a určitě se tam dozvíš, koho si Nyx vyvolila, aby zastupoval noc."

"Mě? To ne," zašeptala jsem.

"Jistěže tebe," opáčila. "V té básni to přece takhle stojí. ,Noc vede k Duchu.' Nikdo z nás by si s těmi verši klášter benediktinek ani jeho abatyši nespojil, ale tebe to napadlo hned."

"Jestli se ovšem nepletu," podotkla jsem trochu roztřeseně.

"Naslouchej svému srdci. Máš pravdu?"

Zhluboka jsem se nadechla a ponořila se do sebe. Ano, bylo to tam. Ten pocit, který mi sesílá moje bohyně a který mi říká, že něco dělám správně. Podívala jsem se do Lenobiiných moudrých šedých očí. "Mám," odpověděla jsem bez nejmenších pochyb.

"Pak musíme tebe i Afroditu nějak dostat do kloáštera benediktinek."

"Nás všechny," opravila jsem ji automaticky. "I Daria, dvojčata a Damiena. Potřebuju kompletní

kruh, kdyby něco nevyšlo. Navíc mě tady nikdo nepřivítal zrovna dvakrát s nadšením, a kdyby se

spolužáci a učitelé z toho divného stavu neprobrali, ani až bude Kalona pryč, asi bych se sem hned tak vrátit nemohla. A taky si budeme muset nějak poradit s Neferet. Budu potřebovat pomoc."

Lenobia se trošku zachmuřila, ale kývla. "Chápu, a i když je mi to nepříjemné, souhlasím s tebou."

"Měla byste jít s námi- vy, Drak i Anastasia. Škola noci teď pro vás není nejvhodnější místo."

"Škola noci je náš domov," namítla.

Zahleděla jsem se jí přímo do očí. "Někdy vás vaši nejbližší zradí a najednou už doma nemůžete být šťastní. Je to smutné, ale nedá se s tím nic dělat."

"Na svůj věk mluvíš velice moudře, kněžko."

"No jo, taky jsem produkt rozvodu a mizerné náhradní rodičovské péče. Kde by mě napadlo, že se mi to jednou bude hodit."

Obě jsme se rozesmály, když vtom zazvonilo. Vyučování bylo u konce. Lenobia rychle vyskočila.

"Musíme hned poslat pro tvoje přátele, ať sem příjdou. Sem aspoň nedosáhnou krakouní uši a oči."

"To už jsem zařídila," řekla jsem. "Za chvilku tu všichni budou."

"Jestli Neferet zjistí, že tu máme schůzku, budeme mít velké potíže."

"Já vím," odvětila jsem nahlas. V duchu jsem řekla: A do pytle.