Nikdo z nás dlouho nepromluvil. Nakonec jsem se mechanicky pohnula, poděkovala živlům a uzavřela kruh. Otupěle jsem pomohla babičce zpátky na vozíček. Sestra Marie Anděla nás pak začala operovávat, starostlivě mumlala, že nám musí být zim a a že jsme celí promoklí a unavení, a strkala nás směrem ke klášteru, kde prý dostaneme horkou čokoládu a suché oblečení.

„Koně,“ řekla jsem.

„O ty je postaráno.“ Abatyše pokývla k dvěma jeptiškám, které jsem si pamatovala ze svojí dobrovolnické směny v Tulačkách jako sestru Bianku a sestru Fátimu. Odváděly právě naše tři klisny do malé boční budovy, která sice evidentně sloužila jako skleník, ale měla bytelnou kamennou podezdívku. Dřív to zřejmě bývala stáj.

S pozcitem naprostého vyčerpání jsem přikývla a zavolala na Daria. Pak jsem s ním, Erikem a Heathem zamířila ke Starkovu nehybnému tělu.

Ležel zhroucený na zemi před terénním autem, jehož velké reflektory ho zalévaly jasným světlem. Celý předek trička měl spálený a na odhalené hrudi, přesně na srdci, do hloubky vypálený symbol zlomeného šípu. Vypadalo to děsivě. Z rozervaného masa se řinula krev a okolí rány bylo pohmožděné, jako by ho někdo vší silou praštil žhavým železem. Vzchopila jsem se. Už jsem ho viděla umřít jednou, tak to vydržím i podruhé. Zhluboka jsem se nadechla, klekla si vedle něj a vzala ho za ruku. Měla jsem pravdu. Nedýchal. Ale jakmile jsem se ho dotkla, zalapal po dechu, rozkašlal se a otevřel oči. Obličej se mu zkřivil bolestí.

„Nazdar,“ řekla jsem tiše, usmála se skrz slzy a v duchu za ten zázrak poděkovala Nyktě. „Žiješ?“

Podíval se na svoji hruď. „Jsem dost divně popálený a mám pocit, jako by mě převálcovalo všech pět živlů, ale jinak jsem v pohodě.“

„Vyděsil jsi mě.“

„Sebe taky,“ odvětil.

„Bojovníku, když vstoupíš do služeb velekněžky, tvým úkolem není vystrašit svou paní k smrti, nýbrž ji před smrtí chránit,“ prohlásil Darius a natáhl k němu ruku.

Stark ji uchopil a pomalu, s námahou se postavil. „No,“ nadhodil a předvedl ten svůj drzý úsměv, který tak zbožňuju, „my, co sloužíme téhle paní, možná budeme muset sepsat úplně nová pravidla.“

„Nám to vykládej,“ zabručel Erik.

„Jo, to pro nás fakticky není žádná novinka,“ řekl Heath.

„Jděte se bodnout.“ Zavrtěla jsem nad svými třemi kluky hlavou.

„Ptáčátko! Podívej se nahoru!“ zavolala na mě najednou babička. Vzhlédla jsem k obloze a užasle se nadechla.

Mraky se rozplynuly a na dokonale čistém nebi zazářil jasný měsíční srpek. Jeho světlo mi vyhnalo ze srdce poslední zbytky nejistoty a smutku, které v něm zanechal Kalona.

Sestra Marie Anděla se ke mně přidala a také zvedla oči nahoru, ale na rozdíl ode mě se dívala na sochu Panny Marie, kterou zalévalo světlo měsíčního paprsku.

„Tvoje bitva s ním ani s ní ještě neskončila, uvědomuješ si to?“ řekla tak tiše, abych to slyšela jen já.

„Ano,“ odpověděla jsem. „Ale a´t se stane cokoli, moje bohyně bude pořád stát při mně.“

„A tvoji přátelé také, děvenko. Tvoji přátelé také.“