Jdi na obsah Jdi na menu
 


16.kapitola

8. 9. 2012

  Zoey

Heath se pohl a zamumlal ve spánku něco o tom, že zamešká fotbalový trénink. Dál spícího jsem ho pozorovala a zadržovala dech, když jsem chodila dokola kolem místa kde spal.
Nebo bych jej snad měla vzbudit a povědět mu, že je mrtvý a že už si nikdy fotbal nezahraje?
Ne, sakra.
Snažila jsem se být tak klidná, jak jen jsem mohla, ale nešlo to.
Tentokrát jsem to ani nepředstírala a nelehla si vedle něj. Nemohla jsem si pomoct. Nemohla jsem přestat. Musela jsem být stále v pohybu.
Byli jsme skoro v polovině cesty do hustého háje, protože jsme před něčím utíkali. Ale před čím? Nemohu si vzpomenout, ale všechny ty malé stromky a spousta starých skalisek vypadala v pohodě. A vše bylo pokryto mechem. Silným a měkkým a pohodlným mechem.
Najednou mě rozptýlilo, jak se mé bosé nohy bořili do mechu a mé prsty si hrály v živém zeleném koberci.
Živém? Povzdechla jsem si.
Ne. Měla jsem takové podezření, že tady nic není opravdu živé, ale často jsem na to zapomínala. Baldachýny stromů, listí a větví s tím sluncem působily tak teplým dojmem, ale mrak nad mou hlavou mi způsobil, že jsem se celá začla třást.
Tma...
Překvapeně jsem zamrkala a najednou si vzpomněla. To byl důvod, proč jsme se s Heathem schovali v tomto háji. Ta věc byla stále za námi, ale nikdy nepřesáhla hranice háje.
Znovu jsem se zachvěla.
Neměla jsem tušení, co ta věc je. Měla jsem jen pocit, jako bych cítila tmu, závan něčeho, jako by to bylo mrtvé s rohy a křídly. Na nic jsme s Heathem předtím nečekali a hned utíkali pryč sotva nám dech stačil. Což byl taky důvod toho, proč teď tak tvrdě spal. Zase. Taky bych chtěla tak spát.
Bohužel jsem nebyla schopna si odpočinout, takže jsem místo toho chodila.
Vážně mi už vadilo, že má paměť byla přeházená. A horší je, že i když bych si myslela, že je má paměť roztříštěná, asi bych to pak poznala, protože stejně jako teď, by se mi kusy paměti vracely. Začala bych vzpomínat na další věci, děsivé věci, podobné těm, které nás s Heathem vehnaly do háje. Něco z toho byly staré věci.
Nemohla jsem si vzpomenout, jak vypadala moje máma. Nemohla jsem si vzpomenout na barvu svých očí. Nemohla jsem si vzpomenout, proč už nevěřím Stevie Rae.
To, co jsem si pamatovala bylo ještě zneklidňující. Vzpomněla jsem si na každý detail ze smrti Stevie Rae. Taky na to, že táta od nás odešel a už se nevrátí. Vzpomněla jsem si, že jsem věřila Kalonovi a příšerně se v něm zmýlila.
Bylo mi špatně od žaludku a bolest mě nutila pořád chodit sem a tam po vnitřku háje. Jak jsem mohla nechat Kalonu, aby mě tak totálně zbláznil? Byla jsem idiot! A způsobila jsem Heathovu smrt.. Moje mysl nechtěla tu vinu přijmout. Ta myšlenka byla příšerná.
Zahlídla jsem stín. Rychle jsem se otočila a stanula tváří v tvář s ní. Viděla jsem jí už předtím - v mých snech a sdílených vizích.
"Ahoj, A-yo," řekla jsem tiše
"Zoey," řekla, pokyvujíc hlavou v pozdrav. Její hlas zněl hodně jako můj, s výjimkou jejího pocitu smutku, kdykoli promluvila.
"Věřila jsem Kalonovi kvůli tobě," řekla jsem jí.
"Soucítila si s ním kvůli mně," opravila mě. "A když jsi mě ztratila, zmizel i tvůj soucit."
"To není pravda," řekla jsem. "Stále mám soucit! Starám se o Heatha."
"Opravdu? To proto ho držíš tady s tebou, místo abys ho nechala jít dál?"
"Heath nechce odejít!" střelila jsem po ní pohledem a pak překvapeně zavřela pusu, když mi došlo jak naštvaně jsem zněla.
A-ya zavrtěla hlavou a její vlasy se jí zatřepetaly okolo pasu. "Nepřestala jsi myslet na to, co Heath chce - to, co kromě tebe bude chtít. Ale přestaneš, opravdu, pokud mě hned nezavoláš zpátky."
"Nechci tě zpátky, to kvůli tobě se to všechno stalo."
"Ne Zoey, to není pravda. To vše se stalo z řad voleb udělaných určitým počtem lidí. Není to jen o tobě." Smutně zavrtěla hlavou a zmizela.
"Dobrý mizení," zamumlala jsem a začala znovu přecházet sem a tam, ještě neklidněji než předtím.
Když zablikal další stín, někde v rohu mého pohledu, jsem se otočila, připravená říct A-ye ať jde jednou provždy pryč, ale místo toho jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Zírala jsem na sebe. No vlastně jsem svou devítiletou verzi viděla už předtím, než nás s Heathem začalo něco honit.
"Ahoj," řekla jsem.
"Máme kozy!" řeklo mi to děcko zírajíc na mou hruď. "Jsem opravdu ráda, že máme kozy. Konečně!"
"Jo, to je to, co jsem si myslela taky. Konečně."
"Trošku jsem si přála, aby byly větší." Upřeně zírala na moje prsa, až jsem cítila jak mi rukou přejíždí po hrudi, což bylo směšné, protože ona byla já a to bylo prostě divný. "Ale jo, dobře, mohlo by to být horší! Mohly jsme být jak Becky Apple, haha!"
Její hlas byl tak naplněn radostí, že se mi na tváři rozlil úsměv, ale jen na vteřinu. Bylo to, jako by to pro mě bylo příliš těžké, být šťastná a zářit s ní radostí.
"Becky Renee Apple - je to možný, že jí tak mamka pojmenovala a ona pak měla všechny své svetry s monogramem? 'BRA', " řeklo moje malé já a začalo se smát.
Snažila jsem se, neúspěšně, držet si na tváři úsměv, když jsem řekla: "Jo, že chudák holka byla odsouzená hned od prvního dne chladného počasí." Povzdechla jsem si a přejela si rukou po tváři, a přemýšlela, proč je mi tak nevysvětlitelně smutno.
"To je proto, že už s tebou nejsem," řeklo dítě. "Já jsem tvá radost. Beze mě nemůžeš být už nikdy opravdu šťastná."
Zírala jsem na ni, protože jsem věděla, že stejně jako A-ya, mi říká pravdu.
Heath znovu zamumlal ze spaní, že jsem k němu stočila pohled. Vypadal tak silný a normální a mladý, ale už nikdy nevkročí na fotbalové hřiště. Nikdy nebude manžel. Nikdy nebude táta. Podívala jsem se na svoje devítileté já.
"Nemyslím si, že si zasloužím být zase šťastná."
"Je mi tě líto, Zoey," řekla a zmizela.
S pocitem závratě jsem zase začala chodit sem a tam. Další verze mě už neblikala, rovnou mi zablokovala cestu. Nevypadala jako já. Byla super vysoká. Její vlasy byly dlouhé, divoké a jasně červené. Setkala jsem se s jejím pohledem a viděla tu podobnost - naše oči byly stejné. Ona byla moje další část, znám jí.
"Tak kdo jste?" řekla jsem unaveně. "A která část mého já bude chybět, když vás nedostanu zpátky?"
"Můžeš mi říkat Brighid. Beze mě ti chybí síla."
Povzdechla jsem si. "Jsem unavená na to, být silná právě teď. Můžeme si promluvit až si zdřímnu?"
"Ty to nechápeš co?" Brighid pohrdavě zavrtěla hlavou. "Bez nás nebudeš spát, nebudeš lepší, nebudeš odpočívat. Bez nás, budeš více či méně neúplná a zmizíš."
Snažila jsem se soustředit přes bolesti hlavy. "Ale já chci zmizet, s Heathem."
"Ano, můžeš."
"A když vás zase dám všechny dohromady, opustím Heatha."
"Ano, můžeš."
"Nemohu to udělat. Nemůžu se vrátit do světa bez něj!" řekla jsem.
"Potom jsi opravdu zlomená." Brighid zmizela.
Tvrdě jsem dosedla na mech. Nevěděla jsem, že brečím, dokud slzy neudělaly mokré stopy na mých džínách. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, zmatená, unavená, ale nakonec do mé duševní mlhy vklouzl zvuk: křídla, šustění a bití větru.
"Pojď Zo. Musíme se dostat dál do háje."
Vzhlédla jsem a viděla Heatha, jak se krčí vedle mě. "Je to moje chyba," řekla jsem.
"Ne, to není, ale proč záleží na tom, čí vina to je? Stalo se, zlato. Nejde to vrátit zpátky."
"Nemůžu tě opustit, Heathe,"vzlykala jsem.
Odhrnul mi vlasy z obličeje a podal mi další balení Kleenexů. "Vím, že nemůžeš."
Zvuk ohromných křídel sílil, větve stromu za námi se houpaly v odezvě.
"Zo, promluvíme si o tom později, ok? Teď sebou musíme zase hejbnout."
Chytil mě za loket, zvedl mě na nohy a vedl dál do háje, kde byli stíny ještě tmavší a stromy pradávnější.
Nechala jsem ho vést mě. Cítila jsem se líp, když jsem se pohybovala. Ne dobře, necítila jsem se dobře, ale bylo to lepší.
"To je on, ne?" řekla jsem apaticky.
"On?" zeptal se Heath a pomohl mi přejít přes velký hrubý kámen.
"Kalona." Zdálo se, že to slovo zapříčinilo změnu hustoty vzduchu kolem nás. "Jde si pro mě."
Heath se na mě ostře podíval a křičel: "Ne, nedovolím, aby tě dostal!"

Stevie Rae

"Ne, nedovolím, aby tě dostal!" křičel Drak.
Spolu se všemi ostatními v Radě zírala Stevie Rae na Draka, který vypadal že mu praskne hlavní tepna.
"Ehm, kdo, Draku?" řekla Stevie Rae
"To krakoun, který zabil mé přátele! To je důvod, proč nemůžeš jít ven sama, dokud to stvoření nevystopujeme a nezničíme."
Stevie Rae se snažila ignorovat pocit z Drakových slov, ten pocit viny, který zažila, když stála před ním, vidět jeho žal a vědět, že jí sice Rephaim zachránil život, dvakrát, ale taky zabil Anastasii.
Změnil se. Je teď jiný, pomyslela si. Přála si říct ta slova nahlas a nezapříčinit, že se svět kolem ní zhroutí.
Ale nedokázala říct Drakovi o Rephaimovi. Nedokázala o něm říct nikomu. Tak místo toho začala opět plést lži s pravdou, tvořit hrozný gobelín daňových úniků a podvodů.
"Draku, já nevím, který krakoun byl tam v parku, myslím jako tak, že mi neřekl své jméno."
"Myslím, že to byl jejich vůdce - Ref-jakkoli," Dallas promluvil a Stevie Rae po něm střelila pohledem.
"Rephaim," řekl Drak hlasem jako smrt.
"Jo to je ono. Byl obrovský a jeho oči vypadaly opravdu lidsky. Navíc, měl něco z člověka. Bylo zřejmé, že si hovno myslí."
Stevie Rae potlačila nutkání stisknout Dallasovi ruku přes pusu a nos možná taky. To by ho určitě donutilo přestat mluvit.
"Ach, Dallasi, cokoliv. Nevíme, který krakoun to byl. A Draku, chápu, že máte strach ale mluvíme jen o tom, že půjdu do benediktinského opatství, abych řekla babičce o Zoey. Nejdu sama někam do divočiny."
"Ale Drak má dobrý postřeh," řekla Lenobia. Erik a profesorka Penthasilea přikývli a jejich nehody o Neferet a Kalonovi dočasně odložili. "Krakoun se objeví tam, kde jste byli, když jste rozmlouvali se zemí."
"Je primitivní říct, že rozmlouvala se zemí," Drak mluvil rychle do Lenobiiny pauzy. "Jak nám vysvětlila Stevie Rae, ona vedla dialog s prastarými silami dobra a zla. Že se to stvoření objevilo během projevu zla nemůže být náhoda."
"Ale krakoun na mě neútočil. Bylo to---"
Drak zvedl ruku, aby ji umlčel. "Nepochybně byl vyvolán z Temnoty a pak zaútočil na jednoho ze svých vlastních, jak zlo často dělá. Nemůžeme vědět jistě, že po tobě nešel."
"A také nemůžeme s jistotou vědět, že v Tulse je jen jeden krakoun," doplnila Lenobia.
Panika třepetala v žaludku Stevie Rae. Co kdyby každý byl tak vyděšený vidinou bandy krakounů pobíhající v Tulse, že by dělali nemožné pro to, aby jí dostali pryč a ona tak neviděla Rephaima?
"Jdu do kláštera za babičkou Redbirdovou," řekla pevně Stevie Rae. "A nemyslím si, že jsou venku nějací krkouni. Myslím si, že ten jeden z parku byl asi nějak pozadu a já ho omylem vyvolal z Temnoty. A jelikož už jí znovu vyvolávat nehodlám, není důvod se bát, že bysme měli co dočinění s nějakym ptákem."
"Nepodceňuj nebezpečí toho stvoření," řekl Drak. Jeho hlas byl smutný a temný.
"Nebudu. Ale taky nedovolím, abych se kvůli tomu uvěznila na akademické půdě. Nikdo z nás
by neměl," dodala spěšně. "Musíme být opatrní, ale nemůžeme nechat strach a zlo řídit naše životy."
"Stevie Rae má pravdu," řekla Lenobia. "Vlastně jsem přesvědčená, že bychom se měli dostat zpátky do školy, podle platných jízdních řádů a mít ve třídách červená mláďata."
Kramisha, která do té doby tiše seděla vedle Stevie Rae, si odfrkla. Slyšela Dallase, který seděl po její pravici, jak si těžce povzdechl. Ona potlačila úsměv a řekla: "Myslím, že je to opravdu dobrý nápad."
"Nemyslím, že bychom měli říkat něco o stavu Zoey," řekl Erik. "Aspoň ne do té doby, než se stane něco trvalejšího."
"Ona neumře," řekla Stevie Rae.
"Nechci aby umřela!" řekl Erik rychle a díval se zjevně rozrušený při tom pomyšlení. "Ale věci, které se v poslední době staly, včetně ukazujících se krakounů, jsou to poslední co chceme a ještě by se o tom mělo mluvit?"
"Nechci o tom mlčet," řekla Stevie Rae.
"Tak se asi shodneme na kompromisu," řekla Lenobia. "Odpovídat na otázky o Zoey, když se nás někdo zeptá, aměřit se na pravdu - že se jí všichni snažíme dostat z druhého světa."
"A my vydáme obecné varování, že by všechna mláďata měla být ostražitá k věcem okolo a ke zpravodajství," přidal Drak.
"To zní rozumně," řekla Penthasilea.
"Dobře, mně taky," řekla Stevie Rae. Pak se odmlčela, než dodala: "No, jenom mě zajímá…vrátím se do třídy, kde jsem byla předtím?"
"Jo,to mě taky napadlo," řekla Kramisha.
"Mě taky," řekl Dallas.
"Mláďata by měla navštěvovat třídy, vy kterých skončila," řekla hladce Lenobia a usmála se na Kramishu a Dallase. Pak se obrátila ke Stevie Rae. "Upíři si vybírají své profesní dráhy, které by chtěli studovat - ne ve třídě s mláďaty, ale s ostatními upíry, kteří jsou odborníci ve svém oboru. Už víte, co chcete studovat?"
I když na ní všichni zírali, Stevie Rae měla bez váhání odpověď. "Nyx. Chci studovat to, jak být velekněžkou. Chci být jedinečná proto, že jsem si to zasloužila a ne jen proto, že jsem jediný druh červené upírky ve známém vesmíru."
"Ale my nemáme žádnou velekněžku, pod kterou bys mohla studovat - ne od Neferet, která odešla," řekla Penthasilea.
"Pak myslím, že budu studovat na vlastní pěst, dokud nebudeme mít naší velekněžku zpátky."
Podívala se na Pethasileu a dodala: "A mohu vám slíbit, že velekněžka nebude Neferet."
Stevie Rae vstala. "Dobře, dobře, půjdu do kláštera, jak jsem řekla. Až se vrátím, navštívím zbytek červených mláďat a řeknu jim co a jak."
Všichni začali odcházet z pokoje, když si ji Drak odtáhl stranou. "Chci abys mi slíbila, že budeš opatrná," řekl. "Máš dar zotavení, který hraničí s zázračným uzdravením, ale stále nejsi nesmrtelná, Stevie Rae. Musíš si to pamatovat."
"Budu dávat pozor, slibuju."
"Jdu s ní," řekla Kramisha. "Budu hlídat oblohu, jestli se neobjeví nějaký pták. A věřte mi, že holčičí křik je smrtelný. Pokud se jeden objeví, bude vědět celý svět, že tam je."
Drak přikývl, ale nevypadal přesvedčený. Stevie Rae se ulevilo, když si ho zavolala Lenobia a začala rozhovor o povinném bojovém umění pro všechny mláďata.
Vyklouzla z místnosti a snažila se přijít na to, jak by se mohla zbavit Kramishy, když je odchytil Dallas.
"Můžu s tebou na vteřinu mluvit, než odejdete?"
"Budu v Zoeyně pokoji," řekla Kramisha. "A ne, nemůžeš se mnou mluvit."
Stevie Rae sledovala jak odchází po chodbě, než se neochotně obrátila na Dallase.
"Můžeme jít tam?" zeptal se a ukázal na opuštěné mediální centrum.
"Jasně, ale rychle."
Aniž by cokoli řekl, otevřel dveře a vstoupili do chladné místnosti, která voněla jako knihy a citronový lesk na nábytek.
"Ty a já už spolu nemusíme být," řekl Dallas, vše ve spěchu.
"Huh? Nemusíme být spolu? Co tím myslíš?"
Dallas zkřížil ruce na prsou a podíval se super nepříjemně. "Myslím, že bychom měi jít s pravdou ven. Byla jsi moje přítelkyně. Už nechceš být a já to chápu. Měla jsi pravdu, nemohl jsem nic udělat, abych tě uchránil před tím krakounem. Budu tady pořád pro tebe holka, protože budeš vždycky moje velekněžka."
"Nechci se rozejít!" Vyhrkla.
"Nechceš?"
"Ne," a taky že ne. V tom okamžiku, Dallas pro ni byl všechno, jeho srdce a dobrota byly tak zřejmé, že ztratit ho by bylo jako dostat pěstí do břicha.
"Dallasi, je mi moc líto, co jsem řekla předtím. Byla jsem zraněná a šílená, a já to tak nemyslela. Nemohla jsem ani vyjít ven z kruhu, a neexistuje způsob, jak by se tam mohl někdo dostat a zachránit mě. "
Dallas se setkal s jejím pohledem. "Ale krakoun se tam dostal."
"No, jak jsi sám řekl, on je na straně temnoty," řekla, a při myšlení na Rephaima jí bylo jako když jí cákají studenou vodu do obličeje.
"Je tady toho hodně na straně temnoty, tam venku," řekl Dallas. "A vypadá to, že utíkají směrem k tobě. Takže pozor, jo, děvče? " Natáhl ruku a odhrnul její blond lokny z tváře.
"Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo." Položil jí ruku na rameno. Palcem jí jemně pohladil linii krku.
"Budu dávat pozor," řekla tiše.
"Opravdu nechceš, abychom se rozešli?"
Zavrtěla hlavou.
"Jsem rád, protože já taky ne."
Dallas se sklonil a vtáhl si ji do náruče. Jejich rty se setkaly ve váhavém polibku. Líbal skvěle - to on vždycky. A líbilo se jí, že byl vyšší než ona, ale ne moc vysoký. Taky dobře chutnal. Dallas věděl, že se jí líbí, když jí tře záda, tak dal ruce kolem ní a vklouzl pod košili - ne kvůli prsům, jako většina chlapů. Místo toho, Dallas začal třít rukama kruhy přes její dolní část zad, přitiskla se k němu blíž a on prohluboval jejich polibek.
Stevie Rae ho líbala zpátky. Je to dobrý pocit, být s ním. . . zapřít všechno. . .zapomenout na chvíli na Rephaima a všechno to okolo. . . Stevie Rae se odtáhla od Dallase. Oba nemohli popadnout dech.
"Já, ehm, já musím jít. Pamatuješ?" Stevie Rae se na něj usmála a snažila se, aby to neznělo tak trapně, jak se cítila.
"Vlastně jsem trochu zapomněl," Dallas se na ni sladce.
"Ale já vím, že musíš jít. No tak. Budu čekat na pokoji. "
S pocitem jako zrádce, lhář a odsouzený vězeň, se Stevie Rae nechala vzít za ruku a dovést k autu Zoey, tak jako by opravdu, opravdu mohli být znovu přítel a přítelkyně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář