12.kapitola
Lepil na sloup nějaký plakát. Viděla jsem mu přímo do obličeje a překvapilo mě, jak je hezký. Jasně, znám ho od třetí třídy a zažila jsem, jak se z roztomilého chlapečka mění ve vytáhlé ucho, pak v hezkého kluka a nakonec v sexy kus, ale teď vypadal zase jinak. Ve tváři měl vážný, chmurný výraz a vypadal na víc než na osmnáct. Přišlo mi, že takový určitě bude, až dospěje v opravdového mužského – a líbilo se mi to. Byl vysoký, blonďatý, měl výrazné lícní kosti a vážně pěknou hranatou bradu. I takhle zdálky jsem viděla překvapivě tmavé husté řasy, které rámovaly důvěrně známé, laskavé hnědé oči.
Pak se ty oči odpoutaly od plakátu, jako by ucítily můj pohled, a upřely se na mě. Chvíli úplně znehybněl a potom se zřetelně zachvěl, jako by ho ovanul ledový vítr.
Měla jsem vstát a zacouvat do Starbucks, mezi spoustu lidí, kteří si povídali a smáli se, a kde bychom spolu nebyli doopravdy sami. Ale neudělala jsem to. Jednoduše jsem zůstala sedět a jemu vypadly plakáty z ruky. Rozletěly se po chodníku jako umírající ptáci. Heath ke mně vyrazil, ale pak se jen zastavil u mého stolku a mlčky se na mě zadíval. Ticho se prodlužovalo a já nevěděla, co mám dělat. Ochromila mě nečekaná nervozita. Nakonec už jsem to napětí dál nesnesla.
„Ahoj, Heathe.“
Škubl sebou, jako by na něj někdo bafnul zpoza dveří a k smrti ho vyděsil. „Do hajzlu!“ vyhrkl. „Ty jsi fakticky tady!“
Zamračila jsem se na něj. Inteligencí nikdy neoplýval, ale tohle znělo hodně přitrouble i na jeho poměry. „Jasně že tady jsem. Cos myslel, že jsem, duch?“
Klesl na židli naproti mně, jako by se mu podlomila kolena. „Jo. Ne. Nevím. Já tě pořád někde vidím, ale nikdy tam doopravdy nejseš. Myslel jsem, že se mi to stalo zas.“
„O čem to mluvíš?“ Přimhouřila jsem oči a začichala. „Tys pil?“
Zavrtěl hlavou.
„Hulil trávu?“
„Ne. Už měsíc nepiju. A hulit jsem taky přestal.“
Řekl to docela prostě, ale já udiveně zamžikala a myšlenky se mi úplně zašmodrchaly. „Ty už nepiješ?“
„A nehulím. Obojího jsem nechal. Proto jsem se ti tolikrát snažil dovolat. Chtěl jsem ti povědět, že jsem se změnil.“
Fakt jsem netušila, co na to mám říct. „No, hmm, to jsem, ehm, ráda.“ Vím, že to neznělo právě inteligentně, jenomže on na mě koukal tak upřeně, že jsem úplně cítila jeho pohled na těle. A taky jsem cítila jeho vůni. Ne vodu po holení, ani chlapský pot. Byla to výrazná svůdná vůně, která ve mně vyvolávala myšlenky na horko, měsíční svit a žhavé sny. Vycházela přímo z jeho kůže a budila ve mně touhu přisunout si židli blíž k němu.
„Proč jsi mi ani jednou nezavolala zpátky? Neposlalas mi ani esemesku.“
Zamrkala jsem a pokusila se to vábení nějak odstínit, abych mohla jasně uvažovat. „Heathe, nemá to cenu. My dva už spolu nemůžeme nic mít,“ prohlásila jsem rozumně.
„My dva už spolu něco máme.“
Zavrtěla jsem hlavou a chtěla mu vysvětlit, že se absolutně plete, když mi skočil do řeči.
„Tvoje znamení! Je pryč!“
Nadšení v jeho hlase se mi vůbec nelíbilo. „Zase omyl,“ odsekla jsem automaticky, „není pryč. Jenom jsem si ho zakryla, aby z něj pitomí lidi nevyšilovali.“ Zatvářil se ublíženě a veškeré zdání dospělosti z jeho obličeje okamžitě vyprchalo. Zase vypadal jako ten roztomilý chlapeček, do kterého jsem bývala blázen. „Heathe,“ oslovila jsem ho milejším tónem, „moje znamení už nikdy nezmizí. Buď se proměním v upíra, nebo v příštích třech letech umřu. Jiné možnosti nemám. Už nikdy se nevrátím k tomu, co jsem byla, a mezi námi už to taky nikdy nebude jako dřív.“ Na okamžik jsem se odmlčela a pak jemně dodala. „Mrzí mě to.“
„Mně je to všechno jasný, Zo. Ale nevidím důvod, proč bysme se kvůli tomu měli rozcházet.“
„Heathe, my jsme se rozešli, ještě než mě označili, vzpomínáš?“ vyhrkla jsem rozčileně.
Místo aby plácl nějakou obvyklou frajerskou pitomost, jen se mi dál díval do očí a naprosto vážně řekl: „To proto, že jsem se choval jako kretén. Nelíbilo se ti, že chlastám a hulím. A měla jsi pravdu. Mrvil jsem si život. Jenomže s tím je konec, teď se koncentruju na fotbal a na dobrý známky, aby mě vzali na vejšku.“ Věnoval mi okouzlující klukovský úsměv, který mě už od třetí třídy totálně dostával. „Půjdu tam se svojí holkou. Bude z ní veterinářka. Upíří veterinářka.“
„Heathe, já…“ Zarazila jsem se a spolkla obrovský knedlík, který mi najednou ucpal krk a nutil mě do breku. „Já nevím, jestli ještě pořád chci být veterinářka. A i kdybych chtěla, neznamená to, že s tebou chci zase chodit.“
„Máš někoho jinýho.“ Neznělo to naštvaně, jenom hrozně smutně. „Já si z tý noci moc nepamatuju. Snažil jsem se vzpomenout, ale když už si myslím, že se mi něco vybavuje, všechno se to zmotá do hnusnýho zlýho snu a pak mě příšerně rozbolí hlava.“
Zůstala jsem sedět jako přimrazená. Bylo mi jasné, že mluví o samhainovém rituálu, při kterém Afrodita nezvládla upíří duchy. Málem při něm přišel o život. Byl tam i Erik, a přesně jak řekla Neferet, prokázal, že je skutečný bojovník – zůstal u Heatha a odrážel přízraky, dokud jsem nevyvolala vlastní kruh a neposlala ty slizké duchy zpátky tam, odkud přišli. Když jsem Heatha viděla naposled, byl v bezvědomí a krvácel ze spousty tržných ran. Neferet mě ujistila, že ho uzdraví a zamlží mu paměť. Mlha evidentně začínala řídnout.
„Heathe, nemysli už na tu noc. Je to pryč, skončilo to a bude lepší…“
„S někým jsi tam byla,“ přerušil mě. „Chodíte spolu?“
Povzdychla jsem si. „Ano.“
„Dej mi šanci získat tě zpátky, Zo.“
Zavrtěla jsem hlavou, i když mě jeho slova vzala za srdce. „Ne. To nejde.“
„Proč?“ Natáhl přes stůl ruku a položil ji na moji. „Mně je fuk, že se měníš v upírku. Pořád jsi Zoey. Ta samá Zoey, kterou znám odjakživa. První holka, který jsem dal pusu. Zoey, která mě zná líp než všichni lidi na zeměkouli. O který se mi každou noc zdá.“
Z jeho ruky vzlínala horká, lákavá vůně. Cítila jsem jeho tep. Nechtěla jsem mu nic vysvětlovat, ale nic jiného mi nezbývalo. Podívala jsem se mu zpříma do očí a spustila: „Nemůžeš mě pustit z hlavy, protože jsem tenkrát na školní zdi ochutnala tvoji krev a otiskli jsme se. Toužíš po mně, ale to se prostě stává, když se upír, nebo i některé mládě napije z lidské oběti. Naše velekněžka Neferet tvrdí, že jsme se neotiskli naplno, a když se od tebe budu držet dál, postupně to zmizí a ty na mě zapomeneš. Takže jsem jen poslechla její radu.“ Vysypala jsem to ze sebe jedním dechem. Čekala jsem, že se příšerně vyděsí a začne mi nadávat do zrůd a podobně, ale neměla sjem na vybranou. Aspoň už ví všechno a může si srovnat v hlavě, co…
Proud mých myšlenek přetrhl jeho srdečný smích. Chechtal se a jako vždycky přitom zakláněl hlavu. Ten důvěrně známý, roztomilý, hloupý zvuk mě málem přiměl k úsměvu.
„Co je?“ zeptala jsem se a snažila se co nejvíc zamračit.
„Teda, Zo, ty jseš fakt legrační.“ Stiskl mi ruku. „Jsem do tebe blázen od tý doby, co mi bylo osm. To jako znamená, žes mi pila krev už tenkrát?“
„Věř mi, Heathe, málem jsme se otiskli.“
„Mně to neva.“ Široce se na mě zazubil.
„Takže ti nebude vadit, že tě přežiju řádově o pár set let?“
Provokativně zvedl obočí. „Dokážu si představit horší věci, než že budu ještě v padesáti mít za manželku mladou upíří holku.“
Obrátila jsem oči v sloup. Chlapi. Ach jo. „Tak jednoduché to není. Musíme vzít v úvahu spoustu dalších věcí.“
Zakroužil mi palcem po hřbetě ruky. „Ty vždycky všechno moc komplikuješ. My dva patříme k sobě, nic jinýho brát v úvahu nemusíme.“
„Ale ano.“ Něco mě napadlo. Rádoby nevinně jsem se na něj usmála. „Když jsme u toho, jakpak se má moje bývalá nejlepší kámoška Kayla?“
Naprosto nevzrušeně pokrčil rameny. „Nevím. Skoro se nepotkáváme.“
„Jak to že ne?“ To bylo divné. I kdyby s ní nechodil, už roky patřili do stejné party, ve které jsem dřív byla já.
„Změnila se. Nelíbí se mi, co říká.“ Schválně se na mě nepodíval.
„O mně?“
Přikývl.
„Co říká?“ Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mě to spíš štve, nebo mrzí.
„Pitominy.“ Pořád se mi vyhýbal pohledem.
Došlo mi, co myslí, a přimhouřila jsem oči. „Ona tvrdí, že jsem zapletená do té záležitosti s Chrisem.“
Nervózně se zavrtěl. „Netvrdí, že konkrétně ty. Myslí ale, že mu to udělali upíři, stejně jako spousta dalších lidí.“
„Ty taky?“ zeptala jsem se tiše.
Podíval se na mě zpříma. „Ani náhodou! Ale děje se tady něco zlýho. Někdo unáší fotbalisty. Kvůli tomu jsem sem dneska šel, vylepuju plakáty s Bradovou fotkou. Třeba někdo viděl, jak ho přepadli nebo tak.“
„Chrise je mi hrozně líto.“ Propletla jsem si s ním prsty. „Vím, že jste byli kamarádi.“
„Je to děsný. Nemůžu uvěřit, že je mrtvej.“ Namáhavě polkl a zjevně se snažil potlačit slzy. „Podle mě je mrtvej i Brad.“
Taky jsem o tom byla přesvědčená, ale nahlas jsem to říct nemohla. „Třeba ne. Třeba ho najdou.“
„Možná. Hele, v pondělí má Chris pohřeb. Půjdeš tam se mnou?“
„Nemůžu, Heathe. Víš, co by se stalo, kdyby se na pohřbu kluka, kterého podle všech lidí ve městě zavraždil upír, objevilo mládě?“
„No, asi by vypukl pěknej cirkus.“
„Přesně. A zrovna to se ti snažím vysvětlit. Kdybychom spolu chodili, pořád bychom se museli vyrovnávat s těmihle předsudky.“
„To není pravda, Zo. Až vyjdeš školu, můžeš si to znamení vždycky zamalovat jako dneska a nikdo nic nepozná.“
Měla jsem určitě plné právo se na něj naštvat, ale on to řekl tak hrozně vážně! Byl tak pevně přesvědčený, že stačí, abych si přes tetování naplácala trochu krycího krému, a všechno bude jako dřív! Prostě jsem se na něj nemohla zlobit, protože jsem chápala, jak moc to chce. Nedělám zrovna teď úplně totéž? Nesnažím se aspoň na chvilku vrátit k bývalému životu?
Jenomže to už nejsem já. A v hloubi duše už jsem se ani vrátit nechtěla. Nová Zoey se mi líbila, i když rozloučení s tou starou bylo těžké a taky trošku smutné.
„Heathe, já si nechci znamení zakrývat. Nebyla bych sama sebou.“ Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala. „Naše bohyně na mě vložila zvláštní znamení a obdařila mě neobyčejnými schopnostmi. Nemůžu předstírat, že jsem ta lidská Zoey i kdybych storkát chtěla. A já nechci.“
Pátravě se na mě zahleděl. „Fajn. Uděláme to, jak chceš. A jestli se to nějakejm lidem nebude líbit, ať se jdou prostě bodnout.“
„Ale takhle to nechci, Heathe, já…“
„Počkej, nemusíš mi něco hned teďka slibovat. Jenom o tom přemýšlej. Můžeme se tady sejít za pár dní.“ Zazubil se. „Přijedu klidně i v noci.“
Říct Heathovi, že už se nikdy neuvidíme, bylo daleko těžší, než jsem si představovala. Vlastně mě vůbec nenapadlo, že to s ním někdy budu řešit. Prostě jsem myslela, že je mezi námi konec. A teď tu s ním sedím a připadám si divně – napůl normálně a napůl úplně špatně. Což náš vztah celkem hezky vystihovalo. S povzdechem jsem se zadívala na naše spojené ruce a bezděky si všimla, kolik ukazují moje hodinky.
„Do pytle!“ Vyškubla jsem se mu, shrábla jsem kabelku a tašku z obchodu. Bylo 14.15. Za patnáct minut musím zavolat na tu zatracenou pobočku FBI. „Musím jít, Heathe. Mám něco ve škole a nestíhám. Já… zavolám ti.“ Vystřelila jsem k parkovišti. Ani mě moc nepřekvapilo, když jsem zjistila, že jde se mnou.
„Ne,“ zarazil mě, když jsem začala protestovat. „Doprovodím tě k autu.“
Nehádala jsem se s ním. Tenhle tón jsem znala až moc dobře. Heath sice dovede být nesnesitelný trouba, ale táta ho naučil, co se sluší. Už ve třetí třídě se choval jako pravý džentlmen, otevíral mi dveře a nosil učebnice, i když se mu kamarádi smáli, že mi dělá otroka. Doprovodit děvče k autu je prostě správná věc a tím to pro Heatha hasne.
Můj Volkswagen Brouk stál úplně osamoceně pod velkým stromem, kde jsem ho zaparkovala. Heath se jako obyčejně natáhl přese mě a otevřel mi dveře. Usmála jsem se na něj, nemohla jsem si pomoct. Uznejte, neměla jsem přece toho kluka celé roky ráda pro nic za nic – umí být fakticky milý.
„Díky,“ řekla jsem a vklouzla za volant. Chtěla jsem stáhnout okénko a rozloučit se s ním, ale on obešel auto, a než jsem stačila něco namítnout, posadil se na sedadlo spolujezdce a zakřenil se na mě. „Ehm, se mnou jet nemůžeš,“ podotkla jsem. „A hrozně spěchám, takže tě nemůžu ani nikam hodit.“
„Já vím. Nepotřebuju svézt, přijel jsem pick-upem.“
„Bezva. Tak čau. Zavolám ti.“
Ani se nehnul.
„Heathe, musíš…“
„Musím ti něco ukázat, Zo.“
„Ale rychle, ano?“ Nechtěla jsem na něj být hnusná, ale vážně jsem se potřebovala vrátit do školy a brnknout FBI. Proč jsem si sakra nedala ten Damienův jednorázový mobil do kabelky? Netrpělivě jsem zabubnovala prsty do volantu. Heath sáhl do kapsy džínů a něco vytáhl.
„Koukni. Už pár tejdnů s sebou nosím tohle, kdyby náhodou.“ Bylo to něco plochého, asi tři centimetry dlouhého, zabaleného v kousku tvrdého papíru.
„Heathe, já fakt musím jet…“ Slova mi uvízla v krku, protože to rozbalil. V mdlém světle se svůdně zalesklo ostří. Pokusila jsem se něco říct, ale úplně mi vyschlo v puse.
„Chci, aby ses ze mě napila, Zoey,“ prohlásil jednoduše.
Zachvěla jsem se strašlivou touhou. Pevně jsem oběma rukama sevřela volant, aby se netřásly… nebo nesáhly po žiletce a nezajely s ní do sladké teplé kůže, až by vytryskla báječná krev, spousta krve…
„Ne!“ zaječela jsem. Přikrčil se před silou mého hlasu a já se v tu chvíli nenáviděla. Ovládla jsem se. „Dej to pryč a vypadni z mého auta, Heathe.“
„Já se nebojím, Zo.“
„Ale já jo!“ Znělo to jako vzlyk.
„Nemáš čeho. Jsme tady jen ty a já, tak to vždycky bylo a vždycky bude.“
„Ty nevíš, co děláš.“ Nemohla jsem se na něj ani podívat. Hrozně jsem se bála, že bych už potom nedokázala říct ne.
„Ale vím. Tenkrát v noci ses trošku napila. Bylo to… fantastický. Od tý chvíle na to pořád myslím.“
Měla jsem chuť zaječet bezmocí. Já na to taky pořád myslela, i když jsem se tomu vší silou bránila. Ale to mu říct nemůžu. Nesmím. Konečně jsem se k němu obrátila a povolila stisk. Stačilo si představit, že piju jeho krev, a polilo mě horko. „Chci, abys šel pryč, Heathe. Tohle není správné.“
„Mně je fuk, co je podle ostatních správný, Zoey. Miluju tě.“
A než jsem ho stačila zastavit, zvedl žiletku a řízl se do krku. Fascinovaně jsem zírala na tenkou rudou linku, která se objevila na bílé kůži.
Potom na mě zaútočila vůně, hustá, temná, svůdná. Jako čokoláda, ale ještě sladší a omamnější. Autíčko se v ní za chvilku doslova koupalo. Přitahovala mě víc než cokoli jiného na světě. Nestačilo, že ji chci ochutnat. Potřebovala jsem ji ochutnat. Musela jsem.
Vůbec jsem si nevšimla, že jsem se pohnula, dokud Heath nepromluvil. Najednou jsem zjistila, že se k němu nakláním a jeho krev mě volá stále hlasitěji.
„Jo. Udělej to, Zoey. Chci to.“ Jeho hlas zněl hluboce a ochraptěle, jako když sotva lapá po dechu.
„Chci… Chci ochutnat, Heathe.“
„Já vím, miláčku. Jen do toho,“ zašeptal.
Nedokázala jsem se ovládnout. Naklonila jsem se ještě blíž a olízla krvavou stopu.