4.kapitola
Potřebovala jsem se Stevie Rae svěřit s tím, co se mi stalo a že mě Afrodita viděla s Lorenem v poněkud kompromitující situaci, ale nechtěla jsem o tom mluvit před Damienem a dvojčaty. Jasně, jsou to taky moji kamarádi, ale ještě jsem tu scénu sama úplně nerozdýchala, a když jsem si představila, jak to ti tři začnou rozpitvávat a hádat se, pokoušely se o mě mdloby. Vždyť dvojčata si schválně překopala rozvrh, aby se jim tam vešel Lorenův volitelný seminář poezie, kde každý den hodinu jen sedí a hltají ho očima (to není pomluva, samy se k tomu hrdě přiznávají). Kdybych jim pověděla, k čemu došlo, stoprocentně by začaly úplně vyšilovat. (A stejně, došlo vůbec k něčemu? Přece se jenom dotkl mojí tváře, z toho se nestřílí.)
„Co ti je?“ zeptala se spolubydlící.
Všichni čtyři se rázem přestali zabývat otázkou, jestli ta věc v Erinině salátu je vlas, nebo takové to divné vlákno z řapíkatého celeru, a upřeli pozornost ke mně.
„Nic, jen přemýšlím o úplňkovém rituálu, který v neděli povedu.“ Pohlédla jsem na ně. Z očí jsem jim jasně vyčetla, že vůbec nepochybují o tom, že už jsem něco vymyslela a neztrapním se. Taky bych si chtěla takhle věřit…
„Co máš v plánu? Už ses rozhodla?“ zeptal se Damien.
„Asi ano. Co říkáte tomuhle…“ Vysvětlila jsem jim svůj nápad se studentskou radou a prefekty a přibližně v polovině svojí přednášky jsem si uvědomila, že to doopravdy není špatná myšlenka. Na závěr jsem jim pověděla o pěti ideálech, které se pojí s pěticí živlů.
Chvíli mlčeli. Už jsem se začínala bát, když Stevie Rae rozpřáhla náruč a prudce mě objala. „Ach, Zoey! Ty budeš bezvadná velekněžka!“
Damienovi se podezřele leskly oči a hlas měl neodolatelně nejistý. „Připadám si, jako bych patřil ke dvoru nějaké slavné královny.“
„Že ty v hloubi duše toužíš být dvorní dáma?“ pronesla Shaunee.
„Komtesa Damienová… ha ha ha,“ zachichotala se Erin.
„Vy dvě…“ sykla varovně Stevie Rae.
„Sorry,“ omluvila se dvojčata jednohlasně.
„Prostě se to vyloženě nabízelo,“ hájila se Shaunee. „Ale vážně, nám se ten nápad šíleně líbí.“
„Jo, takhle odtamtud všechny ježibaby budou muset vypadnout,“ podotkla Erin.
„No, to je další věc, kterou s vámi potřebuju probrat.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Rada prefektů by podle mě měla mít sedm členů. To je dostatečný počet a při hlasování nemůže dojít k remíze.“ Přikývli. „Hodně jsem toho načetla, a nejenom o Dcerách temnoty, ale o studentské samosprávě obecně, a všude jsou prefekti jen lidi z vyšších ročníků. Ten hlavní, což mám být jako já, je vlastně vždycky ze čtvrťáku, nikdy z prváku.“
„Já dávám přednost výrazu tercie. Připadám si tak přece jenom starší, trojka je vyšší číslo než jednička,“ prohlásil Damien.
„To je fuk, jak tomu kdo říká. Prostě není správné, že všichni patříme mezi nejmladší. Takže bude jen logické, když do rady přibereme dva starší spolužáky.“
Po chvilce ticha se ozval Damien. „Já nominuju Erika Nighta.“
Shaunee protočila oči.
„A už jsme zase u toho,“ spustila Erin. „Kolikrát ti máme vysvětlovat, že ten kluk za tvůj tým nekope? Má rád prsa a vaginy, ne penisy a zad…“
„Dost!“ Tohle jsem fakticky nehodlala poslouchat. „Podle mého názoru Erik Night vůbec není špatný kandidát, a ne jenom proto, že má rád mě a, ehm…“
„Holčičí znaky?“ pomohla mi Stevie Rae.
„Ano, holčičí znaky, a ne klučičí. Myslím, že má přesně ty vlastnosti, které hledáme. Je talentovaný, oblíbený a doopravdy hodný.“
„A taky absolutně…“ nakousla Erin.
„… k sežrání,“ dořekla Shaunee.
„To máte samozřejmě pravdu. Jenomže my v žádném případě nebudeme vybírat členy podle vzhledu.“
Dvojčata se zamračila, ale nehádala se se mnou. Ony ve skutečnosti nejsou povrchní, jenom tak trošku.
Obrnila jsem se trpělivostí a pokračovala: „A sedmý člen rady by podle mě měla být nějaká sextánka, která patřila k Afroditině partě. Teda jestli některá z nich o členství pořád ještě bude stát.“
Tentokrát žádné okouzlené mlčení nenastalo. Erin se Shaunee jako obvykle promluvily obě naráz.
„Jedna z hnusných ježibab?“
„Tak to sakra ani náhodou!“
Než se stačily nadechnout k další kritice, vyjádřil se i Damien. „Nechápu, k čemu by to mohlo být dobré.“
Stevie Rae se jen tvářila polekaně a kousala si ret.
Zvedla jsem ruku a potěšilo mě (i překvapilo), že hned zmlkli. „Nestala jsem se předsedkyní Dcer temnoty proto, abych na škole vyvolala válku, ale proto, že Afrodita všechny šikanovala a někdo jí to musel zarazit. Teď stojím v čele a chci, aby členství v Dcerách temnoty byla pocta. Ne jako za Afrodity, která z nich udělala družinu poskoků. Stát se Dcerou nebo Synem temnoty by mělo být těžké a výběrová kritéria musí být přísná, ale nesmí to skončit tak, že se členové budou rekrutovat jen z kamarádů současné předsedkyně. Chci, aby na Dcery a Syny temnoty mohli být pyšní úplně všichni, a když do rady vezmu některou z bývalých členek, dám tím jasný signál, že nehodlám být zaujatá.“
„Budeš si hřát na prsou hada,“ namítl tiše Damien.
„Oprav mě, jestli říkám pitomosti, Damiene, ale nejsou hadi blízce spojení s Nyktou?“ řekla jsem rychle na popud svého instinktu. „Nemají náhodou špatnou pověst jen proto, že se stali symboly ženské síly a muži chtěli ženám tuhle sílu vzít, a tak z ní udělali něco odporného a děsivého?“
„Ano, to máš pravdu,“ připustil, „ale to ještě neznamená, že vzít do naší rady někoho z Afroditina gangu je dobrý nápad.“
„Vidíš, přesně o to mi jde. Nechci, aby to byla nějaká naše rada. Líbilo by se mi, kdyby se z ní stalo něco jako školní tradice. Něco, co přetrvá, i když my tady už nebudeme.“
„Takže kdyby někdo z nás nezvládl proměnu, tyhle nové Dcery temnoty po něm zůstanou jako odkaz,“ podotkla Stevie Rae. Všimla jsem si, že ostatní ta myšlenka zaujala.
„Přesně tak jsem to myslela – i když jsem si to vlastně až doteď neuvědomila,“ vyhrkla jsem.
„To se mi moc líbí, i když rozhodně nemám v plánu utopit se ve vlastní krvi,“ řekla Erin.
„Žádné strachy, ségra, to se ti nestane. Taková smrt je hrozně neestetická.“
„Nechci ani pomyslet na to, že proměnu možná nezvládnu,“ řekl Damien, „ale kdyby… kdyby se mi mělo něco stát, byl bych rád, aby po mně tady na škole něco zůstalo.“
„Co takhle pamětní desky?“ ozvala se Stevie Rae. Zničehonic byla hrozně bledá.
„Pamětní desky?“ Neměla jsem páru, o čem mluví.
„Ano. Napadlo mě, že bychom měli mít pamětní desku nebo tak něco, na kterou by se vyrývala jména těch… no… jak jsi jim to říkala?“
„Prefektů,“ napověděl jí Damien.
„Jo, prefektů. Na té desce by na věčné časy zůstala jejich jména a každý rok by se doplňovala nová.“
„Páni!“ Shaunee se ten návrh evidentně hodně zamlouval. „Ale s pamětní deskou jděte někam. Potřebujeme něco originálnějšího.“
„Něco jedinečného a nezaměnitelného,“ připojila se Erin.
„Otisky rukou,“ pronesl Damien.
„Cože?“
„Otisky rukou jsou jedinečné. Prostě každý otiskneme ruku do mokrého betonu a napíšeme pod to svoje jméno.“
„Jako to dělají hollywoodské hvězdy!“ zajásala Stevie Rae.
No nazdar, to teda bude kýč… Asi proto se mi ten nápad šíleně líbil. Byl to přesně náš styl – jedinečné, originální a na hraně nevkusu.
„Podle mě to je boží. A víte, kam ty otisky umístíme?“ Obrátili se ke mně rozzářené šťastné pohledy. Na chvíli zapomněli na všechny obavy z toho, že mezi sebe mají vzít Afroditinu kamarádku, i na všudypřítomný strach z náhlé smrti, který nás bez ustání tížil. „Je tady jedno absolutně dokonalé místo. Nádvoří.“
Zazvonilo a my museli zase na hodinu. Poprosila jsem Stevie Rae, ať řekne španělštinářce, že jsem šla za Neferet a přijdu později. Chtěla jsem mentorce předestřít svoje nápady, dokud jsem je ještě měla čerstvě v paměti. To bude záležitost pár minut, všechno jí jen nastíním v hrubých obrysech a zeptám se, jestli to schvaluje. Možná… možná ji taky požádám, aby v neděli přišla na náš úplňkový rituál a byla při tom, až oznámím nová výběrová kritéria pro Dcery a Syny temnoty. Bála jsem se sice, že budu hrozně nervózní, když vyčaruju kruh a povedu vlastní rituál pod jejím dohledem, ale hned jsem si slíbila, že si žádnou trému nepřipustím. Dcerám temnoty přece prospěje, když Neferet přijde, protože tím moje nové návrhy získají váhu a…
„Ale já to viděla!“ Pootevřenými dveřmi Neferetiny učebny ke mně dolehl Afroditin hlas a přerval mi nit. Zůstala jsem stát jako přimrazená. Zněl příšerně – rozčileně, a dokonce vyděšeně.
„Pokud vidíš takové hlouposti, možná bys o tom raději neměla vykládat ostatním,“ pronesla ledově velekněžka. Mluvila hrozivým tónem, studeně a přísně.
„Ale Neferet, vždyť jste to chtěla slyšet! Jenom jsem vám pověděla, co jsem viděla.“
O čem to Afrodita mluví? Zatraceně. Že by přiběhla Neferet žalovat, jak mě Loren pohladil po tváři? Rozhlédla jsem se, ale chodba byla prázdná. Měla jsem odtamtud vypadnout, ale jestli na mě ta ježibaba donáší, tak jsem to chtěla slyšet na vlastní uši – i když to vypadalo, že Neferet jí nevěří ani slovo. Takže místo abych se ztratila (jako rozumné děvče), honem jsem tiše vklouzla do kouta jen kousek od pootevřených dveří. Pak jsem si v záblesku nečekané inspirace sundala stříbrnou náušnici a upustila ji na zem. V Neferetině učebně jsem každou chvíli, takže se nikdo nebude divit, že hledám ztracenou náušnici právě tam.
„Víš, co od tebe skutečně chci?“ Velekněžčina slova sršela hněvem a silou, až mi z toho naskočila husí kůže. „Chci, abys už víckrát nevykládala žádné pochybné historky.“ Na konec věty položila zvláštní důraz. Myslí tím pomluvy o mně a Lorenovi?
„Jen… jen jsem chtěla, abyste o tom věděla.“ Afrodita se rozbrečela a přes vzlyky jí bylo stěží rozumět. „My-myslela jsem, že tomu třeba dokážete zabránit.“
„Nenapadlo tě, že ses Nyktě znelíbila kvůli svému sobectví a ona ti teď odpírá svou přízeň? Možná už vidíš jen falešné přeludy.“
S takovou krutostí, jaká čišela z Neferetina hlasu, jsem se ještě nesetkala. Vůbec se jí to nepodobalo a příšerně mě to vyděsilo, i když přesně nedokážu říct proč. Ten den, co mě označili, jsem měla nehodu, upadla jsem do bezvědomí, opustila svoje tělo a setkala se s Nyktou. Bohyně mi sdělila, že má se mnou zvláštní záměry, a políbila mě na čelo. Když jsem se probrala, měla jsem vybarvené znamení. Taky jsem tehdy získala silné nadání pro živly (ale na to jsem přišla až později) a divný instinkt, který mě občas nutí říkat nebo dělat jisté věci – a někdy mi jednoduše nařizuje, abych držela klapačku. A právě tenhle instinkt mi teď říkal, že Neferetin hněv je špatný, i když ho vyvolaly Afroditiny hnusné pomluvy.
„To neříkejte, Neferet, prosím vás!“ vzlykla Afrodita. „Prosím, neříkejte, že se ke mně Nyx obrátila zády!“
„Já ti přece nemusím nic říkat. Podívej se do svého nitra. Co tam vidíš?“
Kdyby to moje mentorka řekla ohleduplně, působilo by to, jako když moudrá učitelka nebo kněžka prostě radí někomu, kdo má problémy. Znáte to – zeptej se sám sebe, protože tak nejlíp přijdeš na to, v čem je problém a jak ho máš řešit. Jenže Neferetin hlas byl chladný, výsměšný a krutý.
„Vidím… vidím tam, že… že jsem, no, udělala hodně chyb, ale nemyslím, že mě bohyně nenávidí.“
Vzlykala tak křečovitě, že jsem jí skoro vůbec nerozuměla.
„V tom případě se nedíváš pořádně.“
Spolužačka se rozplakala, jako by jí pukalo srdce. Už jsem to nemohla dál poslouchat. Nechala jsem náušnici náušnicí a poslechla, co mi radil instinkt. Zdrhla jsem odtamtud, jak nejrychleji to šlo.